Česky | English

Mnoho tváří japonského komiksu

V příspěvku se zaměříme na japonský komiks, poukážeme si jeho vývojové fáze v minulosti, tak také jeho současné fenomény. Pozornost zaměříme také v krátkosti na překlady do českého jazyka, které se objevují na pultech knihkupectví.

Úvod

Japonský komiks je doma i ve světě znám jako „manga“, přičemž zápis tohoto původně čínského slova se skládá ze dvou znaků – první z nich znamená „lehkovážný“, „povrchní“ či „komický“, zatímco druhý nese prostý význam „obrázek“. Nabízí se tudíž několik víceméně doslovných překladů tohoto termínu, mj. „komické obrázky“ či „čmáranice“ nakreslená jen tak pro radost či z dlouhé chvíle. V podobném významu použil tento termín na počátku 19. století světoznámý autor dřevořezů Kacušika Hokusai (1776-1849), který tak nazval svou sbírku humorně laděných kreseb a skic inspirovaných každodenním životem v ulicích města Edo. Právě proto bývá Hokusai často mylně označován za „prvního autora mangy“, přestože jeho drobné kresby měly jen velmi málo společného s dnešním komiksem, jejž pro účely tohoto článku můžeme definovat jako sekvenční umění vyznačující se určitými typickými prvky jako rámeček či bublina. V této obecně známé, moderní podobě vznikl komiks v Japonsku až na samém sklonku 19. století, kdy jej jeden z jeho průkopníků, novinář a karikaturista Rakuten Kitazawa (1876-1955), zpropagoval pod názvem manga, jenž se rychle ujal jako označení pro veškerá komická kreslená pásma v tehdejším japonském tisku, a to bez ohledu na to, zda šlo o domácí či zahraniční tvorbu přejatou z amerických a britských novin a časopisů.

Počátky komiksu

Podobně jako i jinde ve světě i v Japonsku 1. poloviny 20. století se komiksová tvorba omezovala především na krátká pásma vycházející jako součást novin a časopisů pro dospělé i děti. Tyto komiksové stripy – za všechny jmenujme např. oblíbený seriál Nonkina tósan (Lehkovážný tatínek, 1923) o pošetilé hlavě výstřední japonské rodiny – byly téměř všechny prvoplánově humorné a nekladly si větší ambice než čtenáře pobavit. Nejeden tak však činil prostřednictvím trefné společenské a politické satiry; mezi autory jedněch z nejodvážnějších politicky laděných komiksů v období před 2. světovou válkou patřil mj. Masamu Janase (1900-1945), který se na sklonku 20. let proslavil jízlivým seriálem Kanemoči kjóiku (Výchova pracháče), namířeným proti sociálně nespravedlivé společnosti.

Manga pro děti vycházela někdy v samostatných svazcích známých jako akahon, avšak povětšinou v dětských časopisech, jako byl např. chlapecký magazín Šónen sekai (1895-1914) či dívčí Šódžo no tomo (1908-1955). Tyto časopisy zprvu neobsahovaly jen komiksy, nýbrž i povídky či romány na pokračování a populárně naučné články, avšak po skončení druhé světové války začaly obrázkové příběhy dostávat více prostoru a ke konci 50. let již tvořily většinu obsahu. Zároveň začaly po válce vznikat tzv. mangaši neboli čistě komiksové časopisy – např. Manga šónen (1947-1955) – kam mohli čtenáři posílat vlastní příběhy a soutěžit každý měsíc o ceny. Současně také stejně jako před válkou vycházely samostatné komiksy, ale vzhledem k jejich relativně vysoké ceně bylo pro mnoho dětí lepší číst si je za nízký poplatek ve speciálních komiksových „půjčovnách“ zvaných kašihonja, jejichž popularita povadla teprve v 60. letech.

Poválečný vývoj japonského komiksu pro děti zásadně ovlivnilo dílo jednoho z největších japonských komiksových autorů – vystudovaného lékaře Osamua Tezuky, který již v dětství podlehl kouzlu Disneyho grotesek a nechal se jimi inspirovat ke kreslení vlastních příběhů. Zároveň však byl náruživým čtenářem klasické i dobrodružné literatury, z níž později při tvorbě komiksů často čerpal. Jeho přelomové dílo Šin Takaradžima (Nový Ostrov pokladů) se coby akahon dostalo na pulty knihkupectví a trafik v lednu r. 1947 a u čtenářů vyvolalo pravou senzaci. Dobrodružný, dynamicky zpracovaný příběh o několika set stranách tolik kontrastoval s dosavadními jednoduchými a více či méně statickými dětskými komiksy, že Tezukovi téměř okamžitě vynesl výsadní postavení mezi komiksovými autory. Velké nadšení vyvolalo především použití filmových technik, především manipulace s úhly a rozfázování akce na mnoho rámečků, čímž vznikla působivá iluze pohybu. Jak již bylo řečeno, reakce čtenářů na tento nový postup byla nesmírně kladná a během krátké doby se příběhu Šin Takaradžima prodalo něco mezi 400 000–800 000 kopií, což byl na svou dobu bezprecedentní výsledek. Podíváme-li se přitom blíže na děj Šin Takaradžimy, uvidíme nejspíš jen naivní příběh vykrádající klasické dobrodružné romány, mj. Ostrov pokladů, Robinsona a Tarzanova dobrodružství. Bez ohledu na to však ve své době představoval hotovou revoluci, neboť šlo o ucelený, dlouhý příběh se složitou zápletkou, již japonský komiks do té doby postrádal. Uvedením takovéhoto formátu se Tezuka bezpochyby zasloužil o zcela nové pojetí komiksu a právem si zaslouží ovace, jichž se mu i po několika dekádách dostává. Do jaké míry je však Šin Takaradžima revoluční z hlediska výtvarného zpracování, zůstává sporné. Tezuka bývá často oslavován jako první komiksový autor, který zavedl použití filmových technik. Nepříliš zmiňovanou pravdou však zůstává, že vliv západního filmu ve skutečnosti vstoupil do japonského komiksu již o více než celé desetiletí dříve – konkrétně v roce 1930, kdy Sakó Šišido (1888-1969) debutoval ve významném deníku Jomiuri šinbun se svým komiksem Supído Taró (Speed Taró, 1930-1934) a poté r. 1940 Noboru Óširo s příběhem Kasei Tanken (Výprava na Mars, 1940). Oba tito autoři do jisté míry používali filmové techniky, především Šišido, jenž nějakou dobu působil ve Spojených státech a jehož využití různých tvarů rámečků za účelem umocnění dramatických momentů bylo na svou dobu skutečně unikátní.

Rozvoj komiksu

Tezukova tvorba inspirovala mnoho mladých autorů a v průběhu 50. let tak došlo na japonské komiksové scéně k velkému vývoji, a to jak z hlediska výtvarného zpracování, tak žánrové bohatosti. Kromě humorných a dobrodružných komiksových příběhů se do popředí začaly dostávat sci-fi a hororové komiksy, případně příběhy s detektivní zápletkou či prvními náznaky erotiky. V tomto směru se velmi vyznamenalo tzv. hnutí gekiga neboli skupina mladých autorů, kteří se pod vedením Jošihira Tacumiho (1935-2015) rozhodli přizpůsobit komiks dospívajícím čtenářům a nabídnout jim patřičně dramatickou tvorbu – odtud ostatně pramenilo souhrnné označení jejich komiksů, jelikož původní znak man ve slově manga nahradili znakem geki ve významu drama. Přestože proti dospělejšímu komiksu nejprve mnoho znepokojených rodičů a učitelů hlasitě brojilo, „dramatické obrázky“ se brzy staly nedílnou součástí japonského komiksu a tento dospělejší styl pak na přelomu 60. let ovlivnil téměř všechny žánry, zejména ten sportovní, jak můžeme vidět např. na oblíbených příbězích Kjodžin no Hoši (Hvězda Obrů, 1966-1971) či Ašita no Džó (Zítřejší Džó, 1968-1973), kde hlavní hrdinové cedili pot, krev i slzy, jen aby dosáhli kýžených sportovních výsledků. V průběhu dalších desetiletí pak docházelo k dalšímu důležitému vývoji – komiksové měsíčníky typické pro 50. léta postupně do 2. poloviny 60. let nahradily desítky týdeníků a čtrnáctideníků nabízejících komiksové příběhy v podobě dlouhých seriálů s navazujícími kapitolami. Časopisy cílící spíše na mladší chlapce nabízely tzv. šónen mangu, zatímco komiksy pro mladé muže si vysloužily označení seinen manga.

Nezahálela však ani tzv. šódžo manga neboli komiks pro děvčata; zprvu sice nabízela spíše komediální, rodinné či romanticky sladkobolné příběhy, avšak v průběhu 60. a 70. let byla obohacena o další žánry. Velkou zásluhu na tom měla neformální autorská skupina zvaná Nidžújonengumi (Čtyřiadvacátnice), zejména Moto Hagio a Keiko Takemija, jež protlačily do dívčích komiksů sci-fi žánr a jejichž díla Džúičinin iru! (Je nás jedenáct!, 1975), Nakisakebu onna no hito (Křičící žena, 1978) a Čikjú e (Směr Země, 1977-1980) si získaly čtenáře i mezi chlapci. Sofistikovaná tvorba Čtyřiadvacátnic pak na přelomu 70. a 80. let posloužila jako základ tzv. džosei mangy neboli komiksů cílících na dospívající dívky a mladé ženy. Ve stejné době dosáhla nabídka japonských komiksů pro obě pohlaví své nynější bohatosti – kromě klasických žánrů bylo a je možné přečíst si mangu třeba o vaření, kočkách, hře na piano či o zlézání velehor. Velké obliby dosáhly rovněž učebnice či odborná literatura v komiksové formě, např. velmi ceněná publikace Manga Nihon keizai njúmon (Komiksový úvod do japonské ekonomiky, 1986), jejímž autorem je další z japonských komiksových legend Šótaró Išinomori (1938-1998).

Závěr

V současnosti se Japonsko pyšní jednou z nejrozsáhlejších a žánrově nejbohatších komiksových scén na světě; komiksové časopisy i samostatné komiksové svazky dohromady tvoří na japonském trhu zhruba třetinu všech prodaných tiskovin a jejich prodej vykazuje každoročně zisk v hodnotě několikaset miliard jenů. Nezanedbatelné jsou i zahraniční prodeje, jelikož manga pronikla přibližně na začátku 90. let minulého století i na zahraniční trh. V České republice se sice začala vydávat až v novém tisíciletí, avšak v současnosti jsou i u nás dostupné různé populární tituly – např. Naruto , Zápisník smrti, Útok titánů či Spirála . Jde však pouze o zlomek zlomku celkové japonské komiksové produkce a vzhledem k současným možnostem na komiksovém trhu není příliš velká naděje, že by se český čtenář mohl s mangou v blízké budoucnosti seznámit v celé její šíři a rozmanitosti.

Obrázky

Obálka časopisu Šódžo no tomo: http://www.showakan.go.jp/events/kikakuten/past/puqor80000009dcv-img/puqor8000002xkvn.jpg (cit. 7. 1. 2018)
Nonkina tósan: http://pds.exblog.jp/pds/1/201402/08/26/a0285326_16381964.jpg (cit. 7. 1. 2018)
Takaradžima: http://www.mediafire.com/imgbnc.php/92db54ad54b12387a7d61192648d33266g.jpg (cit. 7. 1. 2018)
Ašita no Džó: http://cdn-ak.f.st-hatena.com/images/fotolife/s/sclo-a/20150308/20150308052319.jpg (cit. 7. 1. 2018)
Čikjú e: https://im3-a.mbokimg.dena.ne.jp/2/7/734/481542734.3.jpg (cit. 7. 1. 2018)
Český Naruto: http://www.crew.cz/pcs/pcs_vydano/pcs_0-1479925710.jpg (cit. 7. 1. 2018)


Citace

KŘIVÁNKOVÁ, Anna. Mnoho tváří japonského komiksu. Impulsy: Inspirace, náměty a trendy dětského čtenářství [online]. roč. 4, č. 2/2018 [cit. 2018-06-27].

Dostupný z WWW: impulsy.kjm.cz/impulsy-clanek/japonsky-komiks.
ISSN 2336-727X.


vytisknout stránku Vytisknout stránku