Česky | English

Nestárnoucí ruská literatura pro děti a mládež

Článek se zaměřuje především na spisovatele pro děti a mládež, kteří mohou být v rámci ruské literatury považováni za klasiky a jejichž dílo má stálé místo na poličkách ruských dětských knihoven. Výběr konkrétních jmen a titulů byl veden nejen snahou připomenout převážně tvorbu spisovatelů 20. století, ale také snahou vyzdvihnout díla již přeložená do češtiny a zaměřená na různé věkové skupiny recipientů. Kromě toho se článek věnuje i otázkám české recepce ruské literatury pro děti a mládež.

Úvod

Na úvod je nezbytné poznamenat, že ruská literatura pro děti a mládež se u nás nachází v poněkud specifické situaci, kterou by bylo možné definovat jako stav dlouhotrvajícího vydavatelského odvratu. Příčiny současného stavu zřejmě tkví v minulosti. Při krátkém ohlédnutí můžeme konstatovat, že minimálně od roku 1948 do roku 1989 byla literatura ruské provenience oficiálně protežována, což se projevilo například zásadní množstevní převahou překladů z ruštiny nad překlady z jiných jazyků (zejména výrazně od konce 40. do poloviny 50. let); nezřídka byla ruská literatura pro děti a mládež materiálem pro výuku jazyka a v neposlední řadě neoblíbenou povinnou četbou. Vzniklé překlady z ruštiny byly povětšinou profesionální, kvalitní, nebo alespoň řemeslně dobře provedené, přitom zdaleka ne vždy šlo o ideologicky „správnou“ literaturu. Navíc ve vývoji  ruské literatury pro děti a mládež po roce 1989 lze najít mnohé paralely s naší literaturou. Přesto bylo mnohé v českém prostředí vědomě zavrženo či zapomenuto, nebo zůstává neobjeveno. Od roku 1989 trvá v podstatě dodnes období našeho přeorientování se na západní produkci. Knihy z ruské literatury pro děti a mládež sice sporadicky vycházejí, ovšem povětšinou jde o nová vydání starých překladů (např. Nosovovu trilogii o Neználkovi přeložil Milan Korejs před více než 50 lety, Krásu Nesmírnou přeložila Zdeňka Psůtková poprvé v roce 1957 atd.) a jde o díla oblíbená (vydavatelsky prověřená) nejednou generací čtenářů (před rokem 1989). Česká neznalost novější ruské literatury pro děti a mládež (od 90. let dále) je podmíněna nejen nezájmem vydavatelů či jejich neochotou riskovat komerční neúspěch, ale i odchodem generace, která se profesionálně ruskou literaturou pro děti a mládež zabývala – ať už na akademické půdě nebo ve vydavatelstvích apod.

Poznámka na úvod

V rozsahu stávajícího příspěvku není samozřejmě možné postihnout zdaleka všechny tituly, které v Rusku neodmyslitelně patří do většiny dětských knihovniček. Následující text byl proto zpracován spíše jako namátkové připomenutí několika velikánů a současných spisovatelů pro děti a mládež, z nichž většina byla alespoň zčásti přeložena do češtiny.

Klasika 19. století

Z nestárnoucího fondu ruské literatury pro děti a mládež 19. století je do češtiny přeložena drtivá většina. Snad v žádné knihovničce malých rusky mluvících čtenářů a čtenářek nechybí Alexandr Sergejevič Puškin (1799-1837), který bývá označován za „slunce ruské literatury“, i když jeho pohádky, poémy, povídky, novely, ani verše primárně nevznikaly jako intencionální (pro děti). Taktéž v dětské knihovničce nepřekvapí přítomnost dalších klasiků, z nichž vyzdvihněme například Lva Nikolajeviče Tolstého (1828-1910), jehož unikátní slabikář (v ruštině znám jako Azbuka, případně Novaja azbuka) z velké části vycházel od roku 1959 v češtině v souboru s názvem Dětem; ve výčtu bychom mohli pokračovat Antonem Pavlovičem Čechovem a mnohými dalšími.

Možné rozdíly mezi realitou a naším očekáváním od ruské knihovničky

Ve správné ruské knihovničce rozhodně nebude chybět nejstarší slovesné umění, tedy ruský folklor – krom jiného například byliny, lidové pohádky (na rozdíl od ČR, v Rusku na prvním místě rozhodně nebude pohádka o Mrazíkovi; taktéž soubor Krása nesmírná je pouze jedním z mnoha vydání a jeho autorka Irina Karnauchovová jen jednou z mnoha, kdo ruské lidové pohádky zredigovali) aj.

Již v úvodu zmiňovaný Nikolaj Nosov bývá na poličkách ruských dětských knihovniček zastoupen nejen sérií knih o Neználkovi, ale i dalšími příběhy mladšího školního věku, např. Viťa Malejev v škole i doma (česky 1952, Víťa Malejev ve škole i doma), Miškin a kaša (česky 1953, Jak Miška vařil kaši a jiné povídky) nebo Bobik v gosťach u Barbosa aj. Oblibu ruských čtenářů staršího školního věku si stabilně drží například díla Arkadije Gajdara – u nás nesčetněkrát vydaná kniha Timur a jeho parta má nezatajitelný foglarovský styl, spád i syžetové zápletky připomínající bojůvky a výpravy Rychlých šípů; podobně „čtivé“ zůstávají povídky Modrý hrneček, ale i novela Čuk a Gek a mnohá další díla. Zatímco však Nosovovu Neználkovi čeští čtenáři dobové reálie a ideologické narážky odpustili (např. Neználek ve Slunečním městě u nás od roku 1989 vychází letos už potřetí), Arkadij Gajdar se zdá být českými čtenáři a vydavateli definitivně zavržen.

20. století – ruská literatura nestárnoucí, u nás však převážně antikvární nebo neobjevená

Ze jmen v našem prostředí v současnosti pozapomenutých je naprosto nezbytné připomenout velikána ruské literatury pro děti, ale i jejího teoretika, Korněje Čukovského (1882-1969). Z teoretického hlediska je stále inspirativní jeho kniha Od dvou do pěti (č. 1961), kde mj. vymezil hlavní pravidla pro autory píšící pro děti. Veršované pohádky Čukovského patří jednoznačně do zlatého fondu ruské literatury pro nejmenší: Mojdodyr (č. Mydlipán, 1970), Tarakanišče (č. Šváb Velikán, 1970), Mucha-Cokotucha (č. Muška Zlatuška, 1970), Čudo-děrevo, Putanica (č. Motanice, 1970), Barmalej (č. Hromburan, 1986), Fedorinogore (č. Fedořino hoře, 1970), Ajbolit (č. Doktor Bolíto) a další; stejně tak jeho zpracování lidových písniček, hádanky pro děti, tzv. převrácenky ad. Krom veršovaných textů je také autorem prózy. Zmiňme pohádku Doktor Ajbolit. V podstatě jde o ruské převyprávění anglického originálu (The Story of Doctor Dolittle z pera Hugha Loftinga). U nás jsou krom překladů z angličtiny Příběhy doktora Dolittla známy také překlady z ruštiny Doktor Bolíto . Zatím poslední vyšel v roce 2014 v Knižním klubu. Celá publikace ovšem obrazově dosti věrně kopíruje vydání ilustrované (dnes již legendárním) Josefem Ladou z roku 1946, překlad M. Korejse je použit z vydání v roce 1980. Zmiňovaná publikace tedy zjevně těží z české obliby ilustrací Josefa Lady, nikoli Korněje Čukovského.

Zmiňme jen na okraj, že u dalších v Rusku legendárních adaptací západních textů zůstává v Česku na prvním místě západní originál, nikoli ruské převyprávění – tak je tomu například u Borise Zachodera (1918-2000), jenž skvěle převedl do ruštiny Medvídka Pú A. Milna (rusky Vinni-Puch – u nás není znám ani text, ani animovaný seriál), nebo u Alexandra Volkova (1891-1977), který je autorem stále oblíbeného ruského převyprávění knihy amerického spisovatele F. L. Bauma Volšebnik Izumrudnogogoroda (č. Čaroděj ze Smaragdového města, 1988) u nás je známější Čaroděj ze země Oz (překlady z anglického originálu). Zmiňme ještě Daniila Charmse (1905-1942), který patřil po dlouhou dobu v SSSR k autorům zakázaným (režimem pronásledovaným a nakonec fyzicky zlikvidovaným), jehož tvorba je plná fantazie, hravých nonsensů a černého humoru. V dětské literatuře našel D. Charms na určitou dobu útočiště a možnost pokračovat v psaní a publikování. Jeho dílo pro dospělé přeložil do češtiny Ondřej Mrázek a právě tento překladatel stojí za velmi zdařilým výborem Cirkus Abrafrk (Argo, 2013). Jde o jednu z mála výjimek, kdy vznikl nejen nový překlad, ale i ilustrace, tedy kniha zcela oproštěná od předchozího vydání Charmse v češtině (č. Všechno lítá, i co peří nemá, 1983). Důkazem kvality Cirkusu Abrafrk může být mj. ocenění Zlatou stuhou v kategorii překladové literatury pro děti z roku 2014.

2. polovina 20. století

Pokud opustíme literaturu prověřenou již téměř stoletím a zaměříme se na autory, kteří začali psát ve 2. polovině 20. století, nesmíme zapomenout na cyklus povídek pod shrnujícím názvem Děniskinyrasskazy (č. Nahoru, dolů a ještě krážem, 1967; Šestitranzistorový slon , 1971) Viktora Dragunského (1913-1972). Hlavním hrdinou je zpočátku předškolák, poté školák Denis Korabljov, jehož životní patálie autor líčí se sympatickým humorem a  umně tím maskuje nenásilné didaktické vyznění příběhů. Jednou z povídek, které výrazně přesahují sféru literatury pro děti, je povídka: On živoj i světitsja (č. v překladu M. Korejse z roku 1964 – Je živá a svítí). Malý Denis na pískovišti čeká na svou maminku, která má zpoždění. Denis zůstal sám a je mu smutno. Po chvíli se k němu přidá jeho kamarád Míťa, jemuž učaroval Denisův náklaďák – dárek od tatínka, který je často na cestách. Po různých vynalézavých pokusech Míti se Denis nakonec přeci jen rozhodne vyměnit dárek od svého tatínka. Drahocenné auto smění za světlušku zavřenou v krabičce od zápalek. Když se ho maminka doma ptá, jak mohl něco takového udělat, čím konkrétně je světluška lepší než náklaďák, následuje závěrečná Denisova odpověď (v překladu EKM): „Jak to, že to nechápeš, mami?! Ona je přeci živá! Je živá a svítí!“

Grigorij Ostěr (1947) je zkušeným autorem, který má za sebou řadu bestsellerů, za jejichž úspěchem stojí mj. zdařilá animovaná produkce. Jedním z takových příkladů je pohádkový cyklus pro nejmenší Koťonok po imeni Gav (Koťátko jménem Haf – nebylo do češtiny přeloženo ani jako text, ani jako kreslený film). Obecně lze poznamenat, že Ostěrův humor je velmi často založen na nonsensu, hře s jazykem a významy slov, z části dialogů jeho postav se staly okřídlené fráze použitelné daleko za hranicí dětského světa. Právě tak je tomu u pohádkového cyklu Tridcaťvosem´popugajev (38 papoušků, v č. vydáno pod názvem Kratochvíle s hadem na půl míle , 1985, překlad Z. Psůtková). V ruském prostředí se s postavami prostořeké Opičky, stydlivého Slůněte, přemýšlivého Hroznýše a excentrického Papouška neodmyslitelně pojí především stejnojmenný animovaný seriál, jenž u nás zůstává neznámý. Kromě toho se v roce 1990 v Rusku poprvé objevila Ostěrova kniha Vrednyje sověty (plný název doslovně: Škodlivé rady. Kniha pro neposlušné děti a jejich rodiče). Bývá označována za knihu přelomovou, považovanou za ryze postsovětskou knihu, někteří dokonce neváhají označit Ostěrovu metodu za nový literární žánr. Ostěr vysvětluje logiku svého postupu v úvodu knihy (překlad EKM): „Vědci nedávno zjistili, že na světě existují neposlušné děti, které dělají vše obráceně. Když dostanou dobrou radu: „ráno se vždycky umyjte“ – tak se umývat prostě nebudou. Slyší: „Zdravte“ – a okamžitě zdravit přestanou. Vědci přišli na to, že pro takové děti se nehodí dobré, ale naopak špatné rady. Když děti udělají vše obráceně, bude to nakonec naprosto správně.“

Jedna z veršovaných rad (ve volném překladu EKM):

Kdo nezkusil si seskok z okna
s deštníkem své mámy,
ten parašutista je slabý.
Nepozná, co je let ptáka
nad vyděšenými davy.
Nepozná pach nemocnice,
sádry a zlomené nohy.

Příklad rady namířené i na rodiče je:
Když vydáte se s rodinou
na koupání k řece,
nechte v klidu tátu s mámou
opalovat na břehu.
Nekřičte a nerušte,
ať dospělí si pohoví.
Nechte všechny na pokoji
a zkuste se tiše utopit.

Eduard Uspenskij (1937) je dalším současným autorem, jehož jméno je v ruské dětské literatuře dávno etablovaným pojmem. Jeho prózy i verše jsou adresovány jak předškolákům, tak i čtenářům mladšího školního věku. Proslavila ho zejména postavička Čeburašky z 60. let, s níž se neodmyslitelně pojí nejen celá plejáda pokračování prvního úspěšného textu, ale i filmová a kreslená produkce (velmi oblíbená např. v Japonsku). Čeburaška (v češtině zatím přeložen nepříliš zdařile pouze jako Bumbacil v knize Krokodýl Evžen a jeho kamarádi z r. 1972) je malé neidentifikovatelné stvoření, které se do blíže neurčeného ruského města dostalo lodí v bedně s pomeranči. Ve městě si najde kamarády – mezi jinými Krokodýla Genu (česky Evžena), „který pracuje v ZOO jako krokodýl“ – s nimiž zažívá nejrůznější příhody, ale i vzdoruje společnému nepříteli. Z roku 1972 pochází kniha pro čtenáře mladšího školního věku Ďaďa Fjodor, pjos i kot, která byla přeložena do češtiny v roce 1978 pod názvem Kocour, pes a strejda Mudra . Hlavním hrdinou příběhů o samostatném životě na venkově bez dozoru dospělých je malý předškolák (velmi vzdělaný, proto ďaďa Fjodor), který odchodem z domu řeší to, že doma nemůže mít žádné zvíře. Taktéž u tohoto základního příběhu napsal E. Uspenskij posléze další pokračování založená na úspěchu prvního textu a lze říci, že autora proslavila především animovaná verze. Poslední do češtiny přeložená kniha Uspenského má název Prázdniny s babou Jagou a vyšla u nás v roce 1983 (v originále Vniz po volšebnojreke). Novela o školákovi, který se na prázdninách u babičky dostane do kouzelného světa pohádek, kypí folklórními aluzemi a citátovostí – zejména z ruských lidových pohádek. Práce E. Uspenského v tomto případě poněkud připomíná A. Mikulku a jeho parodické příběhy typu O Jelenovi s kulometem.

Závěr

Závěrem nezbývá než doufat, že česká nedůvěra k ruské literatuře pro děti a mládež již nebude trvat příliš dlouho, a dočkáme se tak brzy nových překladů a vydání.
 

Citace

MALENOVÁ KUDRJAVCEVA, Eva, Nestárnoucí ruská literatura pro děti a mládež. Impulsy: Inspirace, náměty a trendy dětského čtenářství [online]. roč. 3, č. 4/2017 [cit. 2017-12-06].

Dostupný z WWW: impulsy.kjm.cz/impulsy-clanek/nestarnouci-ruska-literatura-pro-deti-a-mladez.
ISSN 2336-727X.


vytisknout stránku Vytisknout stránku