Česky | English

Hana Pietrová – Obrovské možnosti a příležitosti

U kávy se specialistkou na práci s mládeží a komunitami v knihovně

Hana Pietrová

Hana Pietrová je knihovnice z Knihovny Třinec , i když, jak sama tvrdí, není jen to. Do jisté míry se považuje za informační pracovnici zaměřující se na mládež. Je také čilou organizátorkou kulturního a komunitního života na česko-polském pomezí. V Třinci řídí filmový festival dokumentárních filmů o lidských právech Jeden svět Třinec . V polském Těšíně spolupořádá Svátek Čaje a v nemalém výčtu jejích aktivit bychom mohli pokračovat dále. Absolventka Informačních studií a knihovnictví na Slezské univerzitě v Opavě se do třinecké knihovny dostala díky práci na mezinárodních projektech, jako byly např. komunitní zahrady na obou stranách řeky Olše, která dělí Těšín na polský a český. „Bylo to štěstí a spousta lidí mi třineckou knihovnu doporučovala jako místo, kde můžu uskutečnit své vize a nápady,” odpovídá na otázku, proč si vybrala zrovna Knihovnu Třinec.

S Hankou jsme vedli velmi otevřený rozhovor, který se od práce s mládeží a lekcí informačního vzdělávání dostal až k jejímu pohledu na současné knihovnictví.        


U kávy s Hanou Pietrovou

Je označení „Hana Pietrová – knihovnice“ správné? Nebo bys sebe a to, co děláš v Knihovně Třinec, popsala jinak?         

Když jsem dostala vizitky, tak na nich bylo napsáno „knihovnice”. To mi přišlo super. Sama sebe považuji za knihovnici, protože ke své práci používám knihy jako zdroj nebo pomůcku. A taky využívám prostor knihovny. Ale je to jen část toho, co v Knihovně Třinec dělám. Vnímám sebe spíš jako pracovnici s mládeží, s touhle cílovou skupinou jsem neustále v kontaktu. Nebo ještě lépe, informační pracovník s mládeží, protože mladým lidem se snažím pomáhat s vyhledáním informací, ukazovat jim jak s nimi pracovat a jak je využívat. A částečně jsem i něco jako komunitní pracovník, protože Knihovnu Třinec a Mklub , kde pracuji, považuji za takové komunitní centrum, je to víc než jen půjčovna knih. Když tak nad tím přemýšlím, měla bych tu vizitku nějak aktualizovat. (smích)

 

Co pro Tebe práce v Knihovně Třinec znamená?       

Znamená pro mě obrovské množství věcí a hlavně příležitostí. Neustále se potkávat s novými a zajímavými lidmi, kterým můžu nabízet nejen knížky nebo deskovky (stolní deskové a společenské hry – pozn. autora), ale hlavně jim nabízet ten prostor. Prostor knihovny, kam můžou přijít, potkávat se, povídat si spolu, realizovat svoje nápady nebo prostě jen tak být. Tohle je pro mě důležité a znamená to hrozně moc.  

V Mklubu, ale i jinde se denně potkáváš s mladými lidmi. Jací jsou? Jaká je dnešní generace mladých, kteří chodí do knihoven a proč do nich vlastně chodí?        

Začnu obecně a asi ne moc pozitivně. Dnešní mladí, teenageři, čerství vysokoškoláci jsou strašně zranitelní a často z nich mám pocit, že si připadají nedostateční. Hodně se hledají, hledají sami sebe v té záplavě úspěchů a ideálních životů na sociálních sítích, které vidí kolem sebe, u lidí, ke kterým vzhlížejí. A sami vytváří tenhle svůj obraz, což je zároveň dělá zranitelnými. Je to vlastně taková hra a někdy je těžké se k nim přes tu hru dostat. Vyžaduje to hodně trpělivosti. Na druhou stranu je v mladých lidech, které potkávám, spousta energie, mají obrovskou vášeň a nadšení pro spoustu věcí, do kterých pak vkládají hodně ze sebe. Pak mě ještě napadá, že jsou ctižádostiví, takovým tím způsobem, že chtějí něco udělat, něco dokázat... Ale je pravda, že tohle se těžko zobecňuje a mám zkušenost i s těmi, kteří jsou úplně jiní.

A jací jsou mladí, kteří chodí do Mklubu?          

Mám pocit, že to jsou lidé, kteří chtějí nebo mají potřebu někam přijít, odhodit tašku a být v klidu, mít prostor, často prostor, který mají sami pro sebe. Jsou to lidé, kteří vyhledají knihovnu díky lidem. Že jsou tady lidé, se kterými si můžou povídat, kteří je vyslechnou. A taky se stává, že jsou to lidé, kteří chtějí někam patřit. Zapojí se třeba do organizace nějaké akce, kterou v knihovně pořádáme, nebo přijdou s něčím vlastním a novým.          

Moment a chodí do knihovny pro knihy, vždyť knihovna…    

Jasně. U nás je to hlavně žánrová literatura, fantasy, sci-fi, hodně komiksy a hlavně to jsou příběhy, takové ty o přátelství, které končí šťastně, a nejlépe, když k tomu příběhu vede nějaká složitá a dobrodružná cesta. To mám vlastně taky ráda. (usmívá se)    

Na chvilku ještě zůstaňme u toho prostoru. Jak by takový prostor pro mladé lidi měl vypadat z hlediska architektury, interiérového designu nebo designu služeb? 

Já si myslím, že tak, jak si ho navrhnou oni sami. Čím dál tím více zjišťuji, že pokud se v daném prostoru mají cítit dobře a má být pro ně využitelný, tak by měli být součástí procesu toho designování. Hlavně by ten prostor a to místo měly být hodně variabilní, měly by být udělány a vymyšleny tak, aby se daly během chvilky celé proměnit, přizpůsobit a změnit. Zároveň by takový prostor měl být funkční jak pro veřejnost, tak i pro knihovníka nebo lektora. U nás to naštěstí docela jde, ale bylo by fajn, kdyby regály s knihami byly posuvné, stejně tak jako stěny nebo tabule. Pokud jde o služby, tak by se mi líbilo, kdyby knihy půjčovali mladí, aby tam vůbec nebyl žádný pult, aby to byl otevřený prostor pro nějakou akci, interakci a hru a aby tam knihovník byl, ale ne jako ten, co je kontroluje a dohlíží na pořádek, ale jako parťák, kamarád, poradce, součást té jejich komunity, která tam je nebo se tam tvoří. A aby tyhle skupiny spojoval, propojoval a aby se navzájem učili novým věcem. Třeba IT nadšenci a geekové aby předávali svoje zkušenosti a dovednosti starším, myslím třeba seniory, nebo mladším, dětem. 

Pro cílovou skupinu žáků 2. stupně základních škol a středních škol připravuješ tematické lekce informačního vzdělávání. Co všechno jim Mklub nabízí? A které lekce nebo setkání jsou nejoblíbenější?           

Máme základní lekci, kterou by si měli projít všichni, kteří přichází do Mklubu poprvé, a pro ty, kteří chtějí absolvovat další tematické lekce. Snažíme se tím zachytit ten přerod dětí a mladých a ukázat jim, co všechno jim Mklub nabízí. Celá ta lekce má dvě části. V té první prezentujeme, co všechno Mklub je a že je to prostor pro ně, a pak jim ukazujeme, jak se zorientovat ve fondu, jak pracovat s katalogem a jak najít knihu nebo téma, které je bude bavit. A má to úspěch, někteří, kteří přicházejí s takovým tím „ježiš, co nám ta knihovnice bude zase říkat“, odcházejí s tím, že „wow, tohle je místo přímo pro nás...“ – a ještě ten den se vrátí. Oblíbené jsou lekce, které učitelům pomáhají u dětí rozvíjet jejich potenciál a zvyšují jejich informační gramotnost. Učíme je připravovat referát a hlavně pracovat se zdroji, což je hlavně na základní škole velký problém. No a aktuálně se zaměřujeme na informace jako takové – dezinformace, hoaxy nebo reklamu. Překvapuje mě, jak je tohle téma u učitelů populární a žádané. Což je dobře.   

 

To mě zajímá, jak taková lekce probíhá?

Lekce jsou vystavěny tak, že společně vytváříme rady a tipy, jak se v té informační záplavě neutopit nebo jak rozpoznat nekvalitní zdroj. Nejdříve diskutujeme, takže od nich získávám zpětnou vazbu a zjišťuji například, že nečtou, nečtou noviny, zpravodajské weby a svět kolem vlastně nesledují. Většinou argumentují tím, že mají tolik učení, že nestíhají. Když se pak bavíme o tom, kde čerpají zdroje při psaní referátů nebo seminárek, tak už jsou sdílnější, no a potom pracujeme prakticky. Diskuze jsou ale nejplodnější. Nejhorší věc, která se mi zatím stala, byla při odchodu jedné třídy, kdy mi ty děti říkají: „Ale vy jste nám neřekla, kde máme hledat ty správné informace, jaké jsou ty weby, kde je ta pravda...“ A při tom mi došlo jak je tenhle systém nefunkční, že na základních a středních školách jsou děti zvyklé, že se jim všechno naservíruje na stříbrném podnose a nauč se tohle a tohle. Jenže tohle je na život nepřipraví, nenaučí je to kriticky přemýšlet a vyhodnocovat, co je pro ně relevantní, důležité a co stojí na pevných a podložených základech. A my se jim snažíme ukázat, že tohle je proces, neustálý dlouhotrvající proces. Velká bolest je i velikost těch skupin. S třídou, která má 25 až 30 dětí, to je nadlidský úkol jim něco předat.   

Co si tedy ti mladí lidé z lekcí v Mklubu odnášejí, co jsou ty klíčové kompetence, které si osvojují?    

Když se řekne kompetence, tak je to pro mě něco hrozně abstraktního, co vyplníš do kolonky, ale těžko se to pak ověřuje v praxi, jestli je to opravdu to, co těm lidem předáš. Chápu, jsou důležité, ale pro mě je mnohem důležitější předat tu myšlenku Mklubu. Že je to místo, kam můžou přijít po škole a být tam. Pasivně nebo aktivně, že je to prostor, který je otevřený a je jen pro ně nebo pro jejich kamarády a známé. Můžou tady ovlivňovat sebe nebo své okolí, plánovat nějaké aktivity nebo akce, najít tady parťáka. A knihovník je tady pro ně a v tomhle jim pomůže. Knihovna a Mklub má v tomhle případě takovou aktivizační funkci. Je to takový aktivátor. Tohle všechno zní asi strašně nereálně, nedosažitelně, ale není to tak, stačí těm lidem jen dát příležitost.        

  

Práci s mládeží se věnuješ dlouhodobě. V Knihovně Třinec vedeš DOBROvolnické centrum K3 a koordinuješ setkání třinecké Rady mládeže. Mohla bys to více rozvést a obě aktivity přiblížit?  

V Třinci má mladý člověk hodně možností, co dělat. Jsou tady dvě ZUŠky, DDM, sportovní kluby... A pak je tady knihovna, kde se nám podařilo vytvořit dvě akční skupiny. Tou první jsou dobrovolníci. Je to skupina, která se neustále proměňuje a tvoří okruh asi 60 lidí. Scházíme se pravidelně každou středu a někteří jsou více aktivní a někteří méně. Ti nejaktivnější vytváří a vedou programy pro ostatní, jsou s námi téměř na každé akci nebo chodí pravidelně číst dětem do nemocnice. Druhou skupinou je Rada mládeže, na které se schází zástupci základních a středních škol z Třince. Je to fajn v tom, že se vzájemně propojí nejen mezi sebou, ale i s dalšími mládežníky z jiných měst, ví, co se děje u nich, a můžou si vzájemně pomoct. Velká výhoda je to, že se to všechno odehrává na jednom místě právě v knihovně, která je takovým spojovacím prvkem i mezi skupinou dobrovolníků a mládežníků. Vytváří se tak kolem nás docela velká skupina mladých a aktivních lidí. 

A tihle lidé jsou pak součástí akcí, které knihovna dělá nejen uvnitř v budově, ale také mimo v prostoru města. Napadá mě teď třeba Jeden svět Třinec. Je pro knihovnu důležité, aby byla aktivní i vně, ve městě nebo regionu?        

Ano. Knihovna, která dělá jen akce uvnitř, se jakoby uzavírá do sebe. A pro nás jako knihovníky je důležité, abychom byli v kontaktu se světem, jenže ten svět je venku. Díky Jednomu světu můžeme být v prostoru mezi lidmi a ptát se jich, co je zajímá, co jsou ta témata, která mezi nimi vyvolávají znepokojení nebo vášně. Na to pak můžeme reagovat. A za pomocí tematických programů nebo diskusí lidi vzdělávat, ukazovat jim, že svět není černobílý. Souvisí to i s naším zapojením do HateFree. Knihovna Třinec je HateFree zóna , což mimo jiné klade důraz na to, že se u nás mohou lidé cítit bezpečně, že nikoho nediskriminujeme a že nejsme lhostejní k tomu, co se děje kolem nás, že kolem sebe člověk stále více cítí nesnášenlivost, popudlivost, xenofobii. A my jako knihovny a knihovníci bychom na to měli reagovat, měli bychom se ozvat a říct, že tohle je špatně, protože mlčením vyjadřujeme tichý souhlas.

A na závěr otázka, která s tím, o čem jsme teď mluvili, souvisí. Sama jsi poměrně aktivní, pokud jde o téma např. interkulturního knihovnictví, a sleduješ, co se v českých knihovnách děje. Jak na tom české knihovnictví a knihovny jsou?      

Doufám, že teď nikoho moc nenaštvu, ale myslím si, že nám ujel vlak. Zaspali jsme. Nejen my jako knihovníci a knihovny, ale i naši zřizovatelé. Způsoby, jak to vyřešit, tady jsou. Knihovny by se měly více semknout, více se ozvat, mít silnější hlas. A zřizovatelé by měli uznat, že knihovny jsou pro města důležité, že to jsou místa, která lidé potřebují a potřebovat je budou, i když tam třeba nebudou knihy. Že knihovny budou stále více komunitní a informační centra, která budou lidé využívat spíš jako platformy pro tvorbu, setkávání, seberealizaci. Pak jsou tady ještě obrovské rozdíly mezi knihovnami. Jsou tady ty aktivní, co je člověk potkává na různých školeních kritického myšlení, interkulturního knihovnictví a tak dále. Ty jdou dopředu, jsou otevřené, inovativní. Ale pak je tady ta šedá masa, která je o dvě nebo tři úrovně níže. Příkladem takové kvalitativní propasti jsou třeba lidé, kteří se přestěhují do nového města, ale pořád raději jezdí o kousek vedle, kde má knihovna lepší služby a lepší nabídku akcí a kvalitnější zázemí. Ale je to i tom, že neumíme využívat lidský potenciál těch, kteří do knihovny chodí, neumíme s nimi pracovat, mluvit s nimi, nabízet jim služby, které opravdu potřebují. K tomu nestačí být jen knihovnou, ale v těch knihovnách musí pracovat lidé, kteří jsou schopni tam pro ty návštěvníky a uživatele být. Lidi aktivní, kteří jsou schopni aktivovat ostatní. A takových je v knihovnách pořád žalostně málo. 

Autor fotografií: archiv Knihovny Třinec

Citace

DELONG, Jan. Hana Pietrová – Obrovské možnosti a příležitosti. Impulsy: Inspirace, náměty a trendy dětského čtenářství [online]. roč. 4, č. 2/2018 [cit. 2018-06-26].

Dostupný z WWW: impulsy.kjm.cz/impulsy-clanek/pietrova.
ISSN 2336-727X.


vytisknout stránku Vytisknout stránku