Česky | English

Dítě jako nepopsaný list

Autor: Anežka Soukupová (Chrudinová)
Číslo: roč. 5, č. 2-5/2019
Rubrika: Pře(d)kládáme
Přiložené soubory:
Pdf článku
Klíčová slova:

Švédsko je právem považováno za velmoc dětské literatury a má u nás pověst otevřené společnosti, pro kterou není žádné téma příliš závažné. Ačkoliv ani to neplatí zcela, je nepopiratelné, že za smysl dětských knížek se nepovažuje děti za každou cenu vzdělávat, ale nechat je objevovat svět kolem sebe.

Švédské dětské knížky se zhruba v té podobě, jak je známe dnes, objevily po druhé světové válce. Do té doby děti četly převážně překladovou literaturu a původních švédských knížek bylo poskrovnu, navíc k dětem stále ještě přistupovaly spíš jako k malým dospělým. Mezi ty známější patří například Podivuhodná cesta Nilse Holgerssona Švédskem (1906/1907) nobelistky Selmy Lagerlöfové, která se k českým dětem dostala jen několik let po svém prvním vydání. Knížka původně vznikla na objednávku jako novátorsky pojatá učebnice vlastivědy a tomuto účelu také po léta sloužila, byť se postupně z kategorie učebnic přesunula do poličky s pohádkami. Kniha v některých ohledech logicky zastarala a bývá proto různě přepracovávána a krácena, aby jí dnešní čtenáři porozuměli. V roce 2005 vyšel Nils v takové podobě také česky, dokonce už po páté.

Selma Lagerlöfová:

Za zmínku ovšem stojí ještě jiná autorka z přelomu století. Do paměti dnešních babiček a dědečků i jejich potomků se nesmazatelně zapsala malířka a spisovatelka Elsa Beskowová, jež proslula krásně ilustrovanými knížkami. Právě tady lze hledat kořeny moderní švédské literatury pro děti, pro niž obrázky představují velmi důležitou složku vyprávění.

Elsa Beskowová:

Ještě ve 40. letech minulého století tedy neměly švédské děti tolik na výběr. S trochou nadsázky řečeno si mohly pročítat akorát příběhy Správné pětky Enid Blytonové anebo sáhnout po některé ze starších knížek. Změna přišla s koncem druhé světové války. Lidem se vlil do žil nový optimismus a vzhledem k neutrálnímu válečnému postoji Švédska, které se po ukončení světového konfliktu nemuselo zotavovat tak dlouho jako jiné evropské státy, nastala éra prosperity a stoupla porodnost. Dětem se na kulturní frontě otevíraly nové možnosti, vznikala mimochodem také první pořádná dětská hřiště. Je nasnadě, že hlad nastal také po knížkách.

V roce 1945 ve Švédsku vychází poprvé Pipi Dlouhá punčocha a jméno Astrid Lindgrenové se posléze stalo synonymem moderní dětské literatury. Svéráznou Pipi, která se o sebe dovede postarat a poradit si i bez dospělých, si oblíbily miliony dětí i rodičů. Astrid Lindgrenová vytvořila nový typ dětského hrdiny, emancipovala děti, dovedla se naladit na jejich vlnu.  Ne vždycky se však setkala s pochopením – například knížka Bratři Lví srdce, otevírající téma smrti, se mnohým zdála příliš ponurá a pro malé čtenáře nevhodná. Problémy ale mohly nastat i jinde: dvorní překladatelka Astrid Lindgrenové do češtiny Jarka Vrbová později v jednom rozhovoru vzpomínala, že když v 70. letech nabídla tuto knížku nakladatelství Albatros, setkala se s odmítnutím. V některých zemích se Bratří Lví srdce, vyprávění plné symbolů, včetně zdi oddělující dva světy, zkrátka nehodili z jiných důvodů.

Vedle Astrid Lindgrenové je na místě zmínit i její současníky Lennarta Hellsinga a Tove Janssonovou. Lennart Hellsing se zapsal do dějin literatury jako autor i sběratel veršů pro menší čtenáře. Jeho knížky, které často ilustroval myšlenkově spřízněný výtvarník Poul Ströyer, jsou charakteristické svým surrealistickým přístupem, hravostí. Hellsing se podobně jako Lindgrenová zabýval také teorií dětské literatury a zastával názor, že knížky pro děti by se měly věnovat i závažnějším tématům. K naplnění tohoto požadavku ovšem dojde až o poznání později.

Lennart Hellsing:

V polovině 40. let se představila také finsko-švédská spisovatelka a ilustrátorka Tove Janssonová, stvořitelka buclatých skřítků muminků inspirovaných severskými mytologickými postavami. Muminci se nejprve objevili na stránkách časopisu Garm, později vyšla celá řada muminích knih, komiksových stripů, filmů a seriálů, ovládli takřka celé Finsko, asi jako se to u nás povedlo Millerově Krtečkovi.

Zmínění pováleční autoři připravili půdu pro nastupující generace spisovatelů knížek pro děti. Příběhy bývají často absurdní, parodické, nahlížejí svět dětskýma očima a mizí ona zjevně moralizující stránka věci. Zhruba tehdy se také zrodila tradice úzké spolupráce spisovatele a ilustrátora, což nezřídka bývaly i manželské páry, namátkou Lasse a Inger Sandbergovi, tvůrci série o strašidýlku Labanovi. Nijak neobvyklá není ani situace, kdy autor sám zastává obě role. To je případ třeba Barbro Lindgrenové, jejíž bizarní vyprávění Oranžáda, Mazarén a Dartaňan u nás vyšlo v překladu Zbyňka Černíka s mnohaletým odstupem. Hlavní postavy tvoří rodina, kde je paradoxně jediným normálním jedincem dítě dohlížející na chod domácnosti. Dědeček Dartaňan se každý den stává někým jiným a tatínek Oranžáda nejraději tráví čas v županu… To, co dítěti bude připadat jako veselé čtení, bude rodičům bezpochyby připadat jako velmi závažné téma. Švédské dětské knížky jsou zkrátka mnohovrstevnaté.

Barbro Lindgrenová:

Idea, že žádné téma není tabu, dosáhla vrcholu v 70. letech. Zeptáte-li se dnešního švédského rodiče čtenářské zážitky z mládí, nejspíš vám odpoví, že na nich svérázné knížky žádné šrámy nezanechaly. Tehdy se psalo snad o všem, nad čím by dítě mohlo přemýšlet. Mluvíme o době titulů jako Per, Ida och Minimum (Per, Ida a mimino), které za pomoci velmi naturalistických obrázků vysvětlují, jaký způsobem přicházejí děti na svět. Nezapomenutelnou se stala ilustrovaná knížka Kan man? (Můžu?) Pettera Lindbecka, v níž zvídavá holčička Estelle řeší otázky typu „můžu chytat hokejový puk do pusy?“ a „co když se budu v nose vrtat nožem?“. Zdánlivě neškodná Sprätten satt på toaletten (Na záchodě sedí chlápek) je naopak čistě politické čtení. Ústřední postavou je bohatý člověk, který svými výkaly znečišťuje vodstvo. Autorka Annika Elmqvistová prohlásila, že chtěla tímto způsobem otevřít problematiku ochrany životního prostředí. Již zmínění Inger a Lasse Sandbergovi se zase pustili do osvěty s knihou Tummens mamma slutar röka (Palečkova maminka přestává kouřit). Je tedy nasnadě, že témat bylo vskutku nepřeberně.

Peter Lindbeck:

Grethe Fageströmová:

Současná švédská literatura pro děti na toto období navazuje. Vzpomeňme například na Pernillu Stalfeltovou, jež vyčerpala snad všechny palčivé otázky. V knížce Bajsboken (Kniha o hovínku) vysvětluje, jak funguje lidské vylučování, v O smrti smrťoucí si bere na paškál všechno, co souvisí s koncem lidského života. Zmíněnou knihu vydalo v českém překladu Dagmar Hartlové nakladatelství Cesta domů přidružené ke stejnojmennému hospici a nutno dodat, že progresivních severských knih zde vyšlo vícero.

Pernilla Stalfeltová:

Řada spisovatelů se pochopitelně věnuje i kulturním rozdílům a mezilidským vztahům, vzhledem k tomu, že multikulturalita je ve švédské společnosti všudypřítomná. Mezi nejdiskutovanější patří knížka Kenta a barbisarna (Kenta a bárbíny) Pii Lindenbaumové pojednávající o chlapci s holčičími zálibami. Lill-Zlatan och farbror raring (Zlatuška a nejmilejší strýček) téže autorky vypráví o děvčátku, které se těžko vyrovnává s tím, když si jeho milovaný strýček přivede domů pána. Každodenní tvrdý chleba uprchlíků pak přibližuje Viveka Sjögrenová v knížce Den dagen (Ten den). Za pozornost stojí také série Annelie Drewsenové o somálské dívce Amině, která musela ze země odjet bez rodičů a pomalu se začleňuje do švédské společnosti.

Pia Lindenbaumová:

Mohlo by se zdát, že ve švédské dětské literatuře neexistuje žádné tabu, ale to by byl poněkud ukvapený závěr. I když spisovatelé reagují na aktuální problémy a mnohdy palčivé společenské otázky, jsou vody, do nichž se nepouští – například pohlavní zneužívání dětí. Taková věc se totiž nedá racionálně vysvětlit. V posledních letech probíhá debata o oprávněnosti cenzurování a „korigování“ dříve vydaných knih. To je případ i na začátku zmiňované Pipi Dlouhé punčochy, kde vystupuje tatínek – černošský král, ve švédštině „negerkung“. Slovo neger je už dlouho považováno za rasistický výraz, a v knížce je proto upraveno s poukazem na to, že Astrid Lindgrenová, která sama rasismus nesnášela, by jistě neměla námitek. Odpůrci takových zásahů (a není jich málo) oponují, že je třeba dílo vnímat v kontextu doby jeho vzniku, pročež korekce starších knih nejsou na místě. Jiní se zase přimlouvají k vysvětlivkám v předmluvě.  Téma cenzury je tedy i ve Švédsku stále aktuální.

Švédská dětská literatura, z níž se toho na náš trh dostává jen zlomek, vnímá dítě jako nepopsaný list a nechává ho vytvářet si samo názor na svět. Na nás, kteří jsme ještě uvyklí spíše pragmatickému přístupu k dětské literatuře, mohou švédské knížky působit někdy až absurdně a jako by švédští autoři neviděli v problém v žádném tématu. Při bližším zkoumání se ovšem začíná ukazovat, že situace je poněkud jiná, a ani v této tolerantní zemi není pokaždé jednoduché najít dostatečně osvíceného nakladatele. Své by o tom mohla vyprávět i matka moderní dětské literatury Astrid Lindgrenová, ačkoliv nám se to dnes zdá až k nevíře…

Anežka Soukupová (Chrudinová) – Skandinávský dům, z. s. (Švédsko)

 

SOUKUPOVÁ (CHRUDINOVÁ), Anežka. Dítě jako nepopsaný list. Impulsy: Inspirace, náměty a trendy dětského čtenářství [online]. roč. 5, č. 2-5/2019 [cit. 2020-01-20].

Dostupný z WWW: impulsy.kjm.cz/impulsy-clanek/dite-jako-nepopsany-list.
ISSN 2336-727X.


vytisknout stránku Vytisknout stránku