Česky | English

Jakub Pavlovský

 

Jakub Pavlovský

Jakub Pavlovský se narodil na Slovensku, je mu 25 let. Víc než polovinu svého života tráví v Praze se svými rodiči a bratrem. Jelikož ho žurnalistika na Karlově univerzitě zaujala, pokračuje v ní i v magisterském studiu. Kromě knižního světa byl donedávna součástí i spolku Prague Pride, ale po třech letech si dal pauzu, protože se chtěl věnovat zase jiným věcem. Hodně času tráví v kavárnách, protože se v nich podle jeho slov nejen dobře pracuje, ale taky čte.


Na úvod začneme zlehka, a to povídáním o Tobě jako čtenáři. Jak by ses jako čtenář popsal? Byl jsi vždycky „profík“ čtenář, nebo ses k současnému knihomolství postupně propracovával? Kolik knih přečteš za měsíc?

Čtu takto výrazně hlavně díky Instagramu, konkrétně díky svému vlastnímu knižnímu projektu, který jsem založil, abych motivoval ostatní. Předtím jsem četl dost málo, jen pár knih ročně. Ale dnes se vlastně můžu nazvat „profi“ čtenářem, ale to je diskutabilní pojem. Rozdíl mezi mnou a běžným čtenářem je v tom, že já ty knihy fotím, mluvím o nich ve videích a pořádám setkání s autory. Jinak jsem stejný jako ostatní, prostě si chci přečíst kvalitní knihu a mít z ní dobrý pocit. A měsíčně přečtu průměrně tak pět šest knih, nejsem žádný rychločtenář, knihy si dávkuju a užívám. Čtu a poslouchám je v papírové a audioverzi, e-knihy nemám rád.

Co tvůj seznam knih „Chci/musím/potřebuju si přečíst“ – vedeš si nějaké záznamy, co si musíš nutně přečíst, nebo vše držíš v hlavě? Jak dlouhý by byl/je takový seznam v Tvém podání?

Můj seznam čtení, tedy spíš seznamy, jsou jasně rozdělené v mé knihovně. Mám poličku knih k přečtení a to v několika prioritách, knih rozečtených, přečtených a těch, které si nechávám na důchod. Seznam všech knih se neustále prodlužuje, obávám se, že to už nebude lepší. Ale vlastně mi to nevadí.

Ve svém repertoáru máš mnoho činností, jsi student, pracuješ pro nakladatelství, tvoříš, píšeš, fotíš, motivuješ, kavárnuješ a mnoho dalšího. Ve které z těchto činností se cítíš nejlépe?

Takhle vyjmenované to zní opravdu obšírně. Ještě bych přidal, že jsem syn a přítel. Ano, je toho hodně, ale s dobrým time managementem se to dá zvládnout. A mám pocit, že všem, co dělám, se cítím dobře. Mám zkušenost s tím, že pokud by tomu tak nebylo, skončím to. Asi bych to shrnul do jedné věty: Mám rád svůj život takový, jaký je.

Jednou z aktivit, jimž se věnuješ, je natáčení videí s knižní tematikou – tvorba BookTube. Jak bys popsal pro ty, kteří netuší, co si pod tímto pojmem mají představit, tuto činnost a komunitu – jaká je, co je jejím cílem?

Booktube je natáčení různě dlouhých videí o knihách na YouTube. Kolik je booktuberů, tolik je nápadů, názorů a provedení videí. Řekl bych, že jde především o recenzování knih formou dobře vstřebatelnou hlavně pro mladé lidi. Ale nejde jen o hodnocení knih, booktubeři rádi ukazují například knihy, které si v poslední době pořídili, nebo celkem oblíbená je prohlídka domácí knihovny. Co se týče komunity, tvoří ji milovníci knih, nebo bych možná měl říct milovnice, protože těch je mnohem víc. A cílem nás všech je mluvit o knihách, které máme rádi, a v tom lepším případě se i osobně potkávat mimo YouTube.

Jak často Ty sám natáčíš a jak dlouho Ti trvá vytvořit nové video od prvního nápadu na scénář až po finální nahrání videa na kanál YouTube? S jakou tematikou videí se na Tvém profilu mohou lidé setkat?

Natáčím od roku 2016, ale bohužel v posledních měsících jsem počet nových videí omezil. Ne že by to byl záměr, ale mám pocit, že se lépe cítím na Instagramu. Každopádně natočit video trvá pár hodin – musíš si nejdřív vymyslet téma, pak připravit prostředí, knihy a techniku. K tomu se pak započítá samotné natáčení a hlavně postprodukce. Nejvíc jsem točil knižní recenze, ale nově mě láká dělat něco jiného, než dělají všichni ostatní. Ale v tom ještě nemám jasno.

To ale není jediná činnost, jíž se věnuješ v souvislosti s knihami. Organizuješ také offline book kluby a online book kluby. Přiblížil bys nám, v čem spočívají tato setkávání?

Ano, chtěl jsem dělat i offline akce, protože je to daleko hodnotnější. Ke konci roku 2016 jsem přemýšlel, co bych tak mohl ve spojitosti s knihami dělat. A přišel jsem s book clubem – setkáním malého počtu knižních nadšenců se spisovatelem či spisovatelkou. Kromě setkávání samotného bylo záměrem podporovat českou literaturu – a to se mi, tuším, daří. Spousta účastníků mi říká, že jinak by si danou knihu nepřečetli, že by se k ní zkrátka nedostali. Online book club je něco jiného. Založil jsem skupinu Book’s Calling Club na Goodreads.com, ve které můžeme diskutovat o knihách, které předem vybírám. Jde o starší zahraniční knihy prověřené časem.

Offline book klubů bylo, jak jsem se již dozvěděla z nějakého rozhovoru s Tebou, přes dvacet, z čehož jsem si vyvodila, že vznikly dřív než online book kluby. Co Tě motivovalo přejít i na online verzi setkávání a diskutování s knihomoly?

Je to tak, zní to až neuvěřitelně, ale v lednu budeme mít 23. setkání. A to s Lidmilou Kábrtovou, budeme mluvit o její nejnovější knize Místa ve tmě. Offline book cluby vznikly v únoru 2017, ty online rok nato. Online book cluby jsou zaměřené na knihy, které má mnoho z nás na seznamech k přečtení už delší dobu, ale ještě jsme se k nim nedostali. Takto se navzájem motivujeme. Je to zároveň jednodušší na organizaci, prostě se zapojí ten, kdo chce, tím, že si přečte knihu a pak se k ní může v té skupině vyjádřit.

Je o setkávání s autory a povídání o knihách ze strany čtenářů a Tvých sledovatelů zájem?

Mám ohromnou radost z toho, že ano. Původně jsem zamýšlel, že na setkání bude chodit jen deset lidí, aby měl každý prostor k debatě. Ale poslední dobou nás je vždy přes dvacet. U Ladislava Zibury to bylo třicet. A denně o nějaké knize diskutuju se sledovateli v soukromých zprávách či u příspěvků.

Další činnost, za mě mimořádně zajímavá, protože díky ní jsem Tě objevila, je focení čtení – mnohdy poměrně dobrodružně vypadající (pro ilustraci cca 2-3 fotky dle Tvého výběru). Jak Tě napadla myšlenka fotit se takto při čtení? K čemu jsi chtěl těmito fotkami dospět, na co jsi chtěl poukázat? Že číst se dá opravdu všude (v bazénu, v metru, v popelnici…)?

Děkuju, jsem rád, že to vzbuzuje takový zájem, to byl záměr. Chtěl jsem jednoduše upozornit na čtení knih, ale kdybych se fotil v křesle nebo na gauči, nikoho by to moc nezaujalo. Ale když si sednu na koleje, do jámy, na zem v metru a navíc v tureckém sedě, je to poněkud vizuálně zajímavější. Napadlo mě to právě tak, že jsem chtěl, aby moje fotky lidi trkly. A dospět jsem chtěl přesně k tomu, co říkám ve svém mottu: Udělej si čas na čtení, kdykoliv a kdekoliv.

Svou tvorbou (ať už na IG, YT apod.) oslovuješ a motivuješ lidi ke čtení a diskutování o knihách napříč generacemi, což je tématem tohoto čísla časopisu. Proč myslíš, že právě knihy jsou tím prostředkem, který spojuje lidi dohromady bez ohledu na jejich věk?

Určitě je to tím, že kniha je médium přístupné všem generacím bez ohledu na věk. Knihy znají a čtou senioři, naši rodiče, my, mladší sourozenci a dokonce i děti ve školkách mají své ilustrované knížky. Je to zkrátka něco, co nás spojuje, aniž bychom museli rozumět nějaké technologii. Vezmi si například počítač nebo mobil, už to je omezující, protože starší generace si k němu hledá cestu o něco déle, pokud vůbec. Vidím to u své babičky. Když se bavíme o mém novém mobilu, jde to mimo ní, nezajímá jí to, nerozumí tomu. Ale když jde o knihu, bavíme se velmi dobře. Kniha je pro všechny a každý si najde tu svou. A já, když se zajímám o široké spektrum žánrů, můžu snadněji oslovit víc generací.

Nakladatelství Pointa, pro něž pracuješ, je do určité míry specifické tím, jaký je proces vydání knihy. Povíš nám víc o tomto konceptu?

Pointa je moderní alternativou především pro začínající autory, kteří se chtějí vyhnout byrokracii tradičních nakladatelství. Autor je svým pánem, sestaví si knižní tým, do kterého povinně patří redaktor, korektor a grafik, na svou knihu finance vybírá skrz předprodej, a když je vše úspěšné, papírovou knihu uvidí ve všech knihkupectvích a na e-shopu. A navíc za ní získá vyšší honorář než jinde.

A teď nám prozraď, kam bys rád se svou tvorbou a projekty směřoval dál, máš nějaké další cíle, možnosti, které se Ti tím otevřely a zaujaly či napadly Tě jako možné pokračování či navázání současných aktivit?

Rád bych je řekl, že jsem vděčný za to, kam mě knihy za ty čtyři roky posunuly. A protože vidím, jak je knižní svět úžasné a inspirativní místo, rozhodně v něm chci být nadále. Určitě budu pokračovat v tom, co dělám. Chci nějak vylepšit svá videa, a pokud to všechno dobře dopadne, budu brzy novým šéfredaktorem jednoho literárního časopisu. I to mně i mým knižním projektům otevře nové dveře.

Jelikož se náš časopis zaměřuje primárně na dětské knihovnictví, nemohu opomenout otázku, jaká je Tvá oblíbená kniha z dětství? Nebo sis našel svou oblíbenou dětskou knihu až v dospělosti?

V dětství jsem měl rád slovenskou knihu O Guľkovi Bombuľkovi. Ale přiznávám, že v dnešní době čtu dětských knih mnohem víc. Posledně mě se mi hodně líbily knihy Strašidýlko Stráša a Malenka.

A na závěr přijde otázka, na niž se ptám v každém čísle – jak vidíš čtenářství v budoucnosti? Bude mít (papírová) kniha stále své místo v životech lidí?

Vidím to velmi pozitivně. Moje knižní aktivity mi dávají jasně najevo, že milovníků knih je nespočet. A dokonce jsou takoví, kteří o nějaké knize dokážou diskutovat zapáleně několik desítek minut. Nemyslím si, že by e-kniha vyhrála nad tou papírovou, ale rozhodně bude i nadále přirozenou součástí knižní světa. Stejně tak jako audioknihy, které mám v oblibě. A neznám nikoho, kdo by neměl doma ani jednu knihu.

LIŠOVSKÁ, Pavlína. Jakub Pavlovský. Impulsy: Inspirace, náměty a trendy dětského čtenářství [online]. roč. 4, č. 4-5/2018 [cit. 2018-02-01].

Dostupný z WWW: impulsy.kjm.cz/impulsy-clanek/jakub-pavlovsky.
ISSN 2336-727X.


vytisknout stránku Vytisknout stránku