Česky | English

Blanka Konvalinková a Radka Vojáčková – O audioknihách a znakoknihách

V rozhovoru se společně s Blankou Konvalinkovou, ředitelkou Krajské vědecké knihovny v Liberci, a Radkou Vojáčkovou, knihovnicí z Knihovny pro děti a mládež téže liberecké knihovny, zaměříme na projekty věnující se vytváření audioknih s dětmi pro děti, tvorbě znakoknih a další počiny. 

Milé čtenářky a milí čtenáři,

k dnešnímu rozhovoru jsem přizvala dvě sympatické dámy – paní ředitelku Krajské vědecké knihovny v Liberci (KVKLI) Blanku Konvalinkovou (B. K.), jejíž odpovědi doplnila její kolegyně z tamní Knihovny pro děti a mládež Radka Vojáčková (R. V.), která má na starosti mj. projekt Děti čtou nevidomým dětem . Společně jsme si povídaly o rozmanitých projektech, jež pro děti a s dětmi v knihovně realizují a jimiž krom jiného zpřístupňují služby knihovny a samotné čtenářství například i těm, kteří v důsledku svého zrakového handicapu papírové knihy číst nemohou, či kteří naopak nemohou poslouchat audioknihy a mluvené slovo.


U kávy s ředitelkou a knihovnicí KVKLI

1) Dobrý den, paní ředitelko, na úvod bych Vás ráda poprosila, zda byste nám něco nepověděla o Vaší knihovně. Kromě toho, že máte spoustu zajímavých projektů, o některých z nich budeme hovořit za chvíli, máte také zajímavě architektonicky řešenou budovu…

B. K.: Naše knihovna, zvaná též Stavba smíření, vznikala v letech 1996 až 2000. Projekt stavby spojené se synagogou podpořil tehdejší prezident ČR Václav Havel a bývalý prezident Německa Roman Herzog. Návrh stavby knihovny vznikl v liberecké architektonické kanceláři SIAL, architekt Radim Kousal se spolu s iniciátorkou stavby, bývalou ředitelkou knihovny paní Věrou Vohlídalovou, inspiroval v mnoha evropských knihovnách. Jejich záměrem bylo postavit knihovnu tak, aby se stala součástí života Liberečanů, aby lákala ke vstupu, byla otevřená, transparentní a variabilní. Stále objevujeme nové možnosti využití prostoru knihovny – ať už k pořádání plesu nebo ke koncertům ve foyeru, kde je výborná akustika.

2) V čísle, do něhož patří tento rozhovor, se zabýváme hudbou a vším s ní souvisejícím. Vaše knihovna je ojedinělá tím, že přímo v budově sídlí nahrávací studio. Řekněte nám, kdo první přišel s nápadem takové studio v rámci knihovny vybudovat a co bylo hlavní nosnou myšlenkou?

B. K.: S myšlenkou nahrávacího studia v knihovně si pohrávala právě paní Vohlídalová, která se hodně radila s bývalým vedoucím Hudební knihovny, Radkem Jechem. Ten připravil koncepci Hudební knihovny včetně nahrávacího studia ještě před započetím stavby a Hudební knihovna se dle toho pak i realizovala. Bohužel, kolega Jech se realizace nedožil. Ale nahrávací studio slouží po celé ty roky velmi dobře. Studio pronajímáme a čas od času v něm vznikají i naše projekty, třeba nahrávání vánočních koled nebo proměna tištěné knihy ve zvukovou v projektu Děti čtou nevidomým dětem.

3) A teď otázka, o níž přemýšlím od té doby, co o nahrávacím studiu vím – toto studio je určeno pouze pro odbornou veřejnost – muzikanty, kapely, dabing, která si jej pronajme pro své potřeby, nebo si může vzpomenout i tzv. „člověk z lidu“ a přijít si sem nahrát třeba nějakou svou písničku?

B. K.: Zatím studio slouží opravdu k pronájmu, ale kdo ví? Sama teď po návštěvách různých evropských knihoven poznávám, že myšlenka mít v knihovně nahrávací studio byla a je nadčasová. Např. finské knihovny umožňují si přímo v knihovně nahrát vlastní nahrávku v poskytnutém studiu – tato služba knihoven se třeba v Helsinkách stává běžnou. Pak to vypadá tak, že skutečně přijde „člověk z lidu“ – třeba celá rodina nebo skupina přátel – a se svými nebo vypůjčenými nástroji přímo na místě ve studiu zahraje a zazpívá skladbu (písničku nebo malý koncert), s pomocí pracovníka knihovny vytvoří svou vlastní nahrávku a odnese si ji domů.

4) Zaujal mě jeden z vašich dlouhodobějších projektů – namlouvání audioknih pro nevidomé děti dětmi. Povězte nám prosím k této velmi působivé a chvályhodné činnosti trochu více.

R. V.: Jde o projekt, který běží už od roku 2002. Jeho stěžejním cílem je vznik zvukové knihy pro slabozraké a nevidomé děti a jinak handicapované děti, kterou pro ně namluví jejich vrstevníci, tedy děti základních a středních škol.  Knihy vybíráme tak, abychom děti seznámili se současnou, především českou tvorbou pro děti. A v tomto spojení se skrývá další cíl našeho projektu – podpora čtenářské gramotnosti (čtenářství). Chceme, aby děti, které se přihlásí do konkurzu, měly knihu přečtenou. Často si díky tomu vybranou knihu přečtou i děti, které by se o ní jinak nedozvěděly nebo by po ní zkrátka nesáhly. Každoročně se nám daří nahrát jednu zvukovou knihu. Celkem se nám tedy podařilo nahrát již 17 zvukových knih, Naposledy to byla kniha Ivony Březinové Útěk Kryšpína N .


Nahrávání - práce režisérky s dětmi

5) Jaké jsou odezvy od dětí, které se na natáčení podílejí? Jak vlastně proběhne výběr těch, kteří budou namlouvat audioknihu? Probíhá u toho nějaká vedlejší soutěž?

R. V.: Výběr probíhá formou klasického konkurzu. Děti na různých ukázkách předvedou, co umí. Důležité přitom je nejen to, zda umí dobře číst, ale také to, zda nemají nějakou vadu řeči, zda se do role hlasově hodí a také jestli dokážou text “zahrát“. Knihy totiž nahráváme formou dramatizace. A to nezvládá úplně každý. Režisérka si projev dětí poslechne a pak vybere vhodné kandidáty pro dané role. Vzhledem k tomu, že na konkurz dorazí vždy okolo 150 dětí z celého kraje, neprobíhá u toho žádná jiná soutěž. I tak je to organizačně celkem náročné a pro děti dlouhé.

Na konkurz dorazí často děti, které se konkurzu už někdy zúčastnily, ať už úspěšně, či neúspěšně. Ale děti, jež s námi už někdy nahrávaly, se vrací, a to i po dlouhá léta.  Z těch se stávají takoví věrní účastníci často do doby, než odejdou na vysoké školy. Pro děti je nahrávání velký zážitek i zkušenost. V nahrávacím studiu prožijí dva tři dny perné práce, kdy každý musí odhodit zábrany a dostat ze sebe to nejlepší. Odměnou jim je pak slavnostní křest na liberecké radnici, kde se potkají s autorem knihy, se všemi dalšími tvůrci nahrávky i s dětmi, pro které je audiokniha určená, tedy se slabozrakými dětmi.


Křest CD Děti čtou na liberecké radnici

6) Vaším nejnovějším obdobným počinem je tzv. Znakokniha. V jaké souvislosti přišla inspirace na vytvoření tohoto projektu? V čem tkví jeho filosofie?

B. K.: Nápad na „Znakoknihu“ vznikl na základě toho, že už po několik let se věnujeme práci s neslyšícími. Knihovna pro ně ve spolupráci s tlumočníkem do českého znakového jazyka vytvořila na webu zvláštní stránku, kde najdou videonahrávky (návody potřebné k využití knihovny), naši pracovníci se naučili znakovat, pořádáme pro neslyšící exkurze i školení, např. v práci s IPadem. V úzké skupince lidí, kteří se v knihovně neslyšícím věnují, jsme si řekli, že by nebylo špatné vytvořit z tištěné knihy knihu interaktivní – tedy takovou, která by neslyšícím pomohla pochopit správně, o čem se v knize píše. Velkým omylem totiž je myslet si, že neslyšící „přece umějí dobře číst“. Jde-li o primárně neslyšící, je pro ně velmi obtížné naučit se číst a textu porozumět. Vznikla tedy „znakokniha“, webová aplikace, která obsahuje jako podklad obrázky i text knihy a každý úsek textu je přetlumočen do znakového jazyka. Aplikace tedy obsahuje přímo video s postavou tlumočníka, který znakuje. Neslyšící pak jednak dobře text pochopí ve znakované podobě, za druhé si může porovnat znakový jazyk s psaným textem. Záměr jsme samozřejmě konzultovali i s neslyšícími a jim se nápad líbil. Letos připravujeme už druhou „znakoknihu“.

7) Rozpětí činnosti vaší knihovny je velmi rozmanité. Odkud přicházejí inspirační zdroje?

B. K.: Různě. Některé nápady přímo od našich čtenářů a uživatelů, jindy se inspirujeme v zahraničních knihovnách – často se navštěvujeme s našimi přáteli – knihovníky v Polsku a Německu, ale kontakty máme i ve Švýcarsku, Slovinsku i skandinávských zemích. Stále je co obdivovat, nad čím se zamýšlet, i když to mohou být třeba maličkosti. V knihovně máme tzv. „dramaturgickou radu“ – skupinu lidí z různých oddělení, která se pravidelně schází a diskutuje o tom, co nového našim uživatelům a návštěvníkům nabídnout. Ne všechno se realizuje, ale jak se říká – „víc hlav, víc rozumu“ a také nápadů...

8) Pokud se zaměříme na akce pro děti a mládež, které vaše knihovna pořádá v dopoledních a odpoledních hodinách, přiblížila byste nám některé z nich pro inspiraci?

B. K.: Těch akcí je opravdu hodně a jsou velmi různorodé. Dopoledne se kolegyně a kolega věnují školkám, školám a nabízejí lekce čtenářské gramotnosti – asi obdobně jako v jiných knihovnách. Z odpoledních akcí pro děti bych ráda zmínila oblíbený pořad kolegy Zdeňka Rakušana, který se jmenuje „Hrajeme si, přemýšlíme a vyrábíme“. Jde o fyzikální pokusy, jimiž se kolega snaží dětem – a především chlapcům – přiblížit tajemný svět fyziky zábavnou formou a dovést je nenásilně k tomu, aby si na toto téma půjčily i knížku. Děti si samy mohou vyzkoušet, jak co funguje, jak se třeba olej chová ve spojení s vodou, co působí na kapalinu, když se vylévá z lahve atp. Kolega používá jednoduché a ekologické pomůcky – trubičky od toaletního papíru, špulky od nití, PET lahve a jiné. Z ohlasů mnohých tatínků víme, že děti pak vyžadují podobné pokusy i doma. Další zajímavou aktivitou pro volný čas je hudební odpoledne, kdy se kolegyně věnuje dětem – přiblíží jim pohádkové leporelo třeba formou písničky nebo skladbičky. Děti si mohou vyzkoušet jednoduché hudební nástroje, mohou vytvořit i malý orchestr.

 
Pořad "Hrajeme si, přemýšlíme a vyrábíme" a hudební odpoledne

9) Vrátím-li se na závěr rozhovorů U kávy zpět ke čtenářství – jak byste, paní ředitelko, ohodnotila Vy sama sebe jako čtenáře? Máte na četbu knih při své práci ředitelky krajské knihovny čas? Co ráda čtete?

B. K.: To je dobrá otázka – mnoho času na čtení nemám, většinu odpolední a večerů trávím v knihovně – na různých akcích, vernisážích, besedách... Ale teď o prázdninách, kdy knihovna přece jen tolik akcí nepořádá, jsem si půjčila množství knih, které mě zaujaly. Mezi nimi je třeba Urbanův Hastrman, zatím jsem ale na začátku. Líbila se mi kniha holandského autora Tajný deník Hendrika Groena , vtipné i posmutnělé deníkové vyprávění holandského důchodce v domově seniorů, glosování všech jeho obyvatel, ale i současné politické situace. Mám ráda i dobré detektivky, hlavně ty „chytré“, ze kterých necrčí příliš krve a mají v sobě nějaký příběh. Nedávno jsem ale s chutí přečetla i sci-fi román Andyho Weira Artemis , ve kterém mě pobavilo, že lidé, kteří žijí na Měsíci, už nepotřebují mince ani bankovky, jen si „přelévají“ hypotetické peníze dotykem dvou „platebních karet“:-).

10) Jak vidíte budoucnost nejen dětského čtenářství, ale čtenářství obecně? Bude mít papírová kniha v budoucnosti své stálé a uznávané místo?

B. K.: Nemohu odpovědět jinak než ANO. Papírová kniha bude stále v módě, ostatně není znát, že by se náš knižní trh nějak hroutil, stále vychází mnoho krásných knih, které stojí za to si přečíst právě v papírové podobě – výtvarně zdařilé provedení ilustrací nebo grafiky dělá z knihy malé umělecké dílo. Knižní tvorba pro děti má u nás letitou tradici a je stále kvalitní. Možná se v knihovnách projevuje úbytek výpůjček, možná mají děti i dospělí k dispozici mnoho jiných lákadel – včetně elektronických her. Ale kulturu přece tvoří i kultura knižní – tu je třeba pěstovat, od malička dětem předčítat a vést je k lásce ke knížkám, k příběhům, které podněcují jejich fantazii. Knížka má kouzelnou vlastnost – kromě toho, že podle mnohých „krásně voní a šustí“, dokáže být dobrým a inspirujícím společníkem. Chce to jen trochu trpělivosti – naučit se už v dětství číst tak, aby nám čtení dělalo radost!

Citace

LIŠOVSKÁ, Pavlína. Blanka Konvalinková a Radka Vojáčková – O audioknihách a znakoknihách. Impulsy: Inspirace, náměty a trendy dětského čtenářství [online]. roč. 3, č. 4/2017 [cit. 2017-09-06].

Dostupný z WWW: impulsy.kjm.cz/impulsy-clanek/kovalinkova-vojackova.
ISSN 2336-727X.


vytisknout stránku Vytisknout stránku