Najít souputníka životem

Ještě jsem se nesetkala s člověkem, který by byl se svým novým životem v jiné zemi jenom spokojen. Vždycky si říkám, že najít v sobě odvahu a odejít, za mnohdy tak dramatických okolností, vstříc novému začátku, nechat za sebou všechny příběhy, vůně a obrazy, to už samo o sobě zasluhuje uznání.

Pocit jakési vykořeněnosti je u většiny migrantů celoživotní. To může být obohacující, ale také drtivé, často něco mezi tím. A to platí i při cestě zpátky domů, kam se někdy vrací po dlouhé době strávené jinde. Návrat sice domů, ale se zakousnutou zkušeností, která nemusí být vždy příjemná.

Středobodem v cizím světě, zažila jsem to, bývá skoro pokaždé pokus najít si bezpečné místo, kde se budu cítit dobře, kde budu vítána, kde budu moci vydechnout a uvolnit se, abych v klidu mohla vstřebávat to nové. Jsem otevřená/ý novým podnětům, buduji si důvěru a postupem času nové přátele a známé. Takovým místem může být komunitní centrum ve spojení s knihovnou, jako je tomu například v Brně na Kobližné ulici v Knihovně Jiřího Mahena.

Ráda připomínám, že Česká republika má už přes sto let nejhustší síť knihoven v Evropě, a proto se na mnohých místech podařilo umně propojit právě aktivity komunitního centra a knihovnických služeb. Je jasné a dávno časem prověřené, že právě kniha může být v jakékoliv životní etapě spolehlivým souputníkem, citlivým rádcem, zaklínačem i otvíračem očí.

Cizí naši   

Čtvrt století se zabývám Ukrajinou, jejím jazykem, kulturou a literaturou, Ukrajinci tvoří čtvrtou nejpočetnější národnostní skupinou u nás, tedy 2 % naší společnosti, to není málo. I když se výrazně lepší, pořád a často je jejich lidský, společenský i občanský potenciál neprávem opomíjený. Často bojují s jazykovou bariérou a nedůvěrou k nové zemi. My Češi zas příliš hodnotíme a srovnáváme, jsme v zajetí stereotypů a zajetých klišé. Přesto se situace pozvolna zlepšuje, rozběhla se systémová a fungující komunikace na úrovni státu, kraje i města. Děti cizinců jsou rychle i citlivě integrovány do škol, kde jsou spolu dalšími vrstevníky z jiných zemí podporovány při výuce češtiny za asistence specializovaných jazykových lektorů. Ředitelé škol i učitelé podporují integraci, komunikují s rodiči. Prostřednictvím zejména volnočasových aktivit mají zelenou všechny možné vzdělávací programy ve školách i mimo ně.

Právě děti cizinců často vyvádějí své nejisté rodiče ven, na ta místa nového bezpečí a klidu. Naším společným úkolem by mělo být takový prostor budovat a rozšiřovat povědomí o jeho možnostech a užitečnosti. A zrovna knihovny jsou přirozenou oázou pro integraci i distribuci příležitostí. Tím spíš, pokud se zde daří zprostředkovat migrantům dotyk s jejich domovinou.

Knihovny v České republice se například mohou pokusit doplňovat fondy o ukrajinské aktuality[1] a cílit na celé rodiny cizinců. To je zřejmě i možnost, jak přilákat do knihovny i jedince ne příliš společenské povahy, dokonce snad i nečtenáře. Zde vidím velké pole možností do budoucna.

 Staré a dobré...

Knihu lze stále považovat za hlavního nositele slova a vědění, přestože se vedle ní v posledních letech objevili noví, zcela bezprecedentní konkurenti. A ukrajinské knize se v posledních letech až nebývale daří. Tamější knižní trh zažívá skutečný boom, objevila se celá řada menších nakladatelství, jež se soustřeďují na kvalitní dětskou knihu i chybějící překladovou literaturu. Zmiňme také relativně nově vzniklé instituce, jako jsou Ukrajinský institut[2]  a Ukrajinský institut knihy[3] , Dům Evropy[4] nebo Ukrajinský kulturní fond[5] . Všechny tyto výše jmenované instituce byly zřízeny mj. také proto, aby aktivně podporovaly překlady ukrajinské literatury do jiných jazyků a naopak. Objevila se tak celá plejáda knížek, jež přispívají našemu vzájemnému poznávání.

Nejenom slovo robot

Z české literatury, která byla nedávno převedena do ukrajinštiny, můžeme zmínit například Europeana Patrika Ouředníka, Moc bezmocných Václava Havla, básnické sbírky Ivana Werniše či Jaroslava Seiferta, R.U.R. a Dášeňku Karla Čapka, Rybí krev Jiřího Hájíčka, Příliš hlučnou samotu Bohumila Hrabala, Žítkovské bohyně Kateřiny Tučkové či stále čerstvou antologii současné české povídky U Čechů[6] . Ukrajinci mají z čeho vybírat, a pokud se k nim takové knihy dostanou ještě před tím, než se vydají na cestu, mohou být pro ně skvělým pomocníkem. Z toho důvodu je třeba ocenit dobře fungující grantový systém ČR pro zahraniční nakladatele[7] .

A platí to i naopak. Z ukrajinských titulů přeložených do češtiny stojí za zmínku neustále vypůjčené tituly Oksany Buly vydávané nakladatelstvím Host^[8], nebo knihy Tarase Prochaska[9] , Halyny Pahutiak[10] , Natalky Sńadanko[11] , básnické sbírky Oleha Kocareva[12] , nebo Petra Miďanky[13] . Nedávno se k českému čtenáři dostal také zásadní ukrajinský román Město[14] z pera klasika Valerjana Pidmohylného, jejž u nás vydalo nakladatelství Větrné mlýny, a jiné a další skvělé knihy, které nám mohou otevřít oči.

Knihovny jsou vzácná místa, jejich náruč je otevřená a je na každém z nás, abychom se nechali obejmout. To ostatní už přijde samo!