Česky | English

Pod pokličkou tvorby komiksů

Autor: Nikkarin
Číslo: roč. 7, č. 2/2021
Rubrika: K tématu
Přiložené soubory:
Pdf článku
Klíčová slova:

Hubert a Hugo jdou na scénu

Když jsem v roce 2016 přemýšlel, že by bylo skvělé, kdyby se mi podařilo začít kreslit pro časopis Čtyřlístek, bylo potřeba vymyslet nějaký koncept. Kdo budou hlavní hrdinové? Jaká budou zažívat dobrodružství? Témata, která mě bavila, jako je cestování časem, vesmírná dobrodružství nebo výpravy po fantasy světech, byly tou dobou na stránkách Čtyřlístku již zastoupena. Hlavní myšlenka byla jasná, chtěl jsem tvořit příběhy veselé, čtivé, dobrodružné a napínavé. Chtěl jsem rozhodně navázat na takové legendy, jako byli Polda a Olda, Anča a Pepík, Alena a Vašek, hrdiny, které jsem znal z vlastního dětství a na které jsem dodnes vzpomínal. Takže co teď? Zapátral jsem ve svých pomyslných tvůrčích šuplících a našel dvě postavy, které jsem vymyslel, když jsem byl na druhém stupni základní školy. Ano, takhle daleko do minulosti jsem se vrátil. Hubert a Hugo, dva prvorepublikoví detektivové, kteří neohroženě řeší tajuplné zločiny a honí po nocích fantomy zločinu. Bylo mi jasné, že jména ponechám, ale jinak budou muset postavy projít značnou transformací, protože jsem rozhodně nechtěl psát a kreslit detektivky, v těch se totiž vůbec nevyznám. Konzultoval jsem to se svým kamarádem a komiksovým kolegou Danem Černým, kterého napadlo, ať jsou to horolezci, jelikož hory nabízejí spoustu příležitostí k prožití dobrodružství. Byl jsem malinko skeptický, jelikož jsem se bál, že prostředí hor mě bude příliš svazovat, ale pak mi došlo, že jediným limitem je má vlastní fantazie, a pustil jsem se do práce.

 
© Nikkarin


Vesmír vocaď pocaď

Vymýšlení prvního příběhu bylo velmi náročné. Nejtěžší je totiž vždycky začít. Coby autor jsem před sebou viděl jen velké neznámo. Ale jakmile jsem to překonal, každý další příběh šel snadněji a snadněji. Svět Huberta a Huga jsem začal zabydlovat dalšími vedlejšími postavami, mezi kterými pak vznikají interakce, společné zážitky, komiksový vesmír začal mít zřetelnější a zřetelnější obrysy.

Vytváření světa patří k těm nejzábavnějším částem práce jakéhokoliv tvůrce příběhů. Jen si tak přemýšlíte, a když třeba chcete, vymyslíte si, že v Jeseníku mají dívčí horolezecký oddíl. Protože proč ne? Nebo že v tomhle světě je firma, která se zabývá jak výrobou univerzálních mastí, tak točením superhrdinských filmů. Je to zábava, můžete si vymyslet skoro cokoliv. Ale nesmíte se příliš rozjet, abyste nenarušili jinak fungující svět. Dlouho jsem se bránil nadpřirozenu, chtěl jsem, aby příběhy Huberta a Huga působily sice bláznivě, ale aby tam například neexistovala magie. Postupem času jsem přistoupil na existenci duchů, protože jsem uznal, že to je něco, co by nemělo v dětských příbězích chybět. Jeden můj kamarád se mě snaží neustále přesvědčit, abych nakreslil příběh s nějakým skřítkem, ale zatím jsem nedospěl k přesvědčení, že je to dobrý nápad. A to přesto, že už se Hubert s Hugem setkali s chobotnicí, která hraje ping pong, nebo horskou příšerou, která by nejspíš zamotala hlavu nejednomu kryptozoologovi.

Čas, nepřítel autora

Jedna z otázek, kterou si často kladu, je, jak to vlastně v tomhle světě funguje s plynutím času. Pokud tvořím příběhy pro děti, bylo by asi vhodné, aby hlavní hrdinové, otec se synem, nestárli, jelikož za chvíli bychom četli o dvou dospělých mužích, s Hugem řešili jeho vztahy s ženami, a s Hubertem bolesti kloubů. Ne, nesmí stárnout, zaznělo jasně v mojí hlavě. No dobře, Nikkarine, ale jak nám chceš potom vysvětlit, že oba horolezci prožívají už pátou zimu, všechny předchozí příběhy jsou zohledňovány a existují v pomyslné minulosti? Přátelé, i tak někdy komiksové světy musí fungovat. Mnohokrát jsem jako dítě přemýšlel, proč tvůrci Simpsonů nenechají všechny své hrdiny skokově postaršit o pár let, aby pak mohli mít nové možnosti na nové zápletky. Dnes už to tak trošku chápu. Světy na stránkách komiksů nebo v televizi musí občas trošku ohnout pravidla skutečné reality.

 
© Nikkarin

Lepidlo na nápady

Často se mě lidé ptají, kam na ty příběhy, na ty nápady chodím. Kde beru inspiraci.

On na to neexistuje jeden návod, který by se dal aplikovat do všech situací. Pokaždé to vzniká jinak. Někdy má člověk v hlavě absolutní prázdno, a tak hledá. Dívám se na internet, sociální sítě, listuju instagramy, pinteresty i starými knížkami, které čas od času ulovím v antikvariátu. Zkrátka hledám něco, co mě trkne. Někdy dokonce nic nehledám a přijde to vlastně samo, když zahlédnu na ulici nějaký výjev, část nějakého filmu, slyším nějakou zajímavou skladbu na Spotify, úplně se mi rozsvítí a v mozku to začne šrotovat. Ten proces vypadá tak, že se mi například líbí nějaká fotka, na které je třeba jen zajímavě tvarovaný kámen. A v tu chvíli si řeknu, že to potřebuju nutně, ale opravdu nutně použít do komiksu. Pak jsem schopný čistě na základě jednoho kamene vytvořit celé dobrodružství a všechno uzpůsobím tomu, aby tam ten šutr byl. V tu chvíli si autorsky nastavím spoustu složitých překážek, které když ale překonám, tak mám na konci hotový příběh. V těch chvílích lepím dohromady mozaiku myšlenek a snažím se všechny dílky poskládat za sebe tak, aby to mělo hlavu a patu a nebyly tam nějaké nesmysly a nesrovnalosti.

Bývá to proces zdlouhavý, vyčerpávající, ale zároveň velmi uspokojující. Často přemýšlím před spaním, i když bych asi neměl, ve chvíli, kdy lehnu, zabořím hlavu do polštáře, a v té tmě a tichu se soustředím jen na tok myšlenek. Mlčky si přehrávám různé dialogy a vymýšlím, jak kdo na co odpoví. Buď mě to unaví a spokojeně usnu, nebo mě napadne něco fantastického, a pak další dvě hodiny nadšením hledím do tmy.

Nakreslit a přečíst

Samotná tvorba má několik etap. Člověk si načrtne scénář, nakreslí storyboard, pak stránku v tužce, pak to obtáhnout, dále vybarvit. Někoho baví ten proces, někdo se těší až z toho výsledku. Já to mám tak 30 na 70. Proces mě baví, ale nejvíc se těším, až to bude vytištěné na stránkách časopisu a hlavně až to budou číst čtenáři. Komiks, který kreslíte třeba 14 dní, dítě přečte do deseti minut. Ale asi mě to zase tolik netrápí. V příbězích Huberta a Huga jsem se našel. Umožňují mi znovu si prožít nějaké to dětské dobrodružství, zažít věci, které jsem v reálu zažít nemohl, a mám pocit, že je čtenáři mají rádi. Víc si nemůžu přát. Vlastně ještě mít Playstation 5.

  
© Nikkarin

 

NIKKARIN. Pod pokličkou tvorby komiksů. Impulsy: Inspirace, náměty a trendy dětského čtenářství [online]. 2021, roč. 7, č. 2 [cit. 2021-09-13].

Dostupný z WWW: impulsy.kjm.cz/impulsy-clanek/pod-poklickou-tvorby-komiksu.
ISSN 2336-727X.


vytisknout stránku Vytisknout stránku