Česky | English

Rozhovor s Vojtěchem Matochou o psaní knih pro děti, dobrodružné literatuře i fenoménech mezi knihami pro děti a mládež

Autor: Mgr. Pavlína Lišovská
Číslo: roč. 7, č. 2/2021
Rubrika: Impulsy u kávy
Přiložené soubory:
Pdf článku
Klíčová slova:

Programátor a spisovatel v jedné osobě vystudoval obor Matematické metody informační bezpečnosti na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Dnes vyvíjí software pro mobilní telefony, pracoval například na projektu Virtuální In Karty v mobilní aplikaci Českých drah s názvem Můj vlak. Tvůrčím psaním se zabývá od gymnázia, úspěšně se účastnil několika literárních soutěží a píše také recenze pro portál iLiteratura. Ve volných chvílích rád chodí po horách a cestuje. Kniha Prašina s ilustracemi Karla Osohy vyšla v roce 2018, stejně jako audiokniha, kterou namluvil herec Matouš Ruml. Od té doby si získala srdce nejednoho mladého čtenáře i dospělých.

(upraveno, zdroj životopisu: https://www.matfyz.cz/clanky/1230-dnesni-mlade-ctenare-nepotrebuju-vychovavat?fbclid=IwAR0OUrSzFzZE4OqXLU19Szmkys-3lPFduuhgqKNBIoNeGMarZzCz6LbkmcI )


© Agáta Faltová – nakl. Paseka 

1) Než se dostaneme k otázkám souvisejícím s tímto číslem, nedá mi to nezeptat se, jaký jste čtenář? Jak byste se jako čtenář popsal?

V poslední době jsem čtenář takový… nárazový. Dva týdny nepřečtu nic a pak narazím na knížku, která mě pohltí a kterou bez přestání čtu dalších několik dní, nedokážu se od ní odtrhnout a nedokážu ji dostat z hlavy. Naposledy se mi to stalo u nedávno vydaného Piranesiho.

2) Bavilo Vás čtení už od dětství, nebo jste si k němu hledal dlouho cestu?

U nás v rodině se četlo opravdu hodně. Bylo to něco nevysloveného a jaksi zřejmého, v každém okamžiku každý něco četl, tedy ve smyslu, že měl nějakou knihu rozečtenou. A když nějakou dočetl, pustil se do další. Když jsme třeba s rodiči před odletem na dovolenou čekali na letišti, naši, já i moji dva sourozenci jsme si každý četli nějakou svoji knížku. Čtení jsem měl rád vždycky… a připadalo mi to vždycky naprosto samozřejmé. 

3) Proč je podle Vás důležité (pokud je J), aby děti četly?

Čtení se nedá ničím nahradit, všechny ostatní formy vyprávění jsou proti němu povrchní a nejspíš vždycky budou. Díky knížkám děti můžou pochopit, že existují pomalejší, ale zároveň hlubší prožitky, naučí se trpělivosti, samostatnosti, naučí se trávit čas jen s vlastní fantazií a vlastními myšlenkami.

4) A jak to je se psaním příběhů? Věděl jste od malička, že budete spisovatel, nebo Vás skutečně více lákalo technické zaměření profesí, jemuž jste se věnoval ve svém studiu? Kdy přišel ten prvotní impuls psát knihy? Využíváte znalosti ze studia tak specifického oboru i při psaní?

První drobné povídky jsem skutečně psal už v první třídě, na žádný konkrétní impuls si nevzpomínám. Zkrátka mě bavilo vytvářet příběhy, sledovat reakce těch, kteří si je budou číst, vytvářet si ve své fantazii nové světy a zažívat v nich dobrodružství… Pořád ale platí, že psaní je pro mě jenom koníček, hlavní profesí jsem programátor a analytik a jsem za to moc rád; programování mi dává svobodu psát tempem, jakým chci psát, a nemuset neustále přemýšlet nad tím, jestli jsem už dnes napsal dost a jestli stíhám nějaký termín.

5) Prašina se stala záhy po svém vydání obrovským hitem v knihkupectvích i v knihovnách, nezřídka se na ni tvoří fronty rezervací. Motivuje Vás úspěch Vaší trilogie k dalšímu psaní?

Samozřejmě, dodává mi to chuť do psaní a každá beseda, na které potkám nadšené čtenáře, mi dává energii. Na druhou stranu je to ale i docela stresující; zatímco dřív jsem psal lehce, bez závazků a necítil žádný tlak, dnes píšu s vědomím, že každou větu, kterou napíšu, budou číst tisíce lidí. Přistupuju k tomu proto zodpovědněji než dřív, píšu pomaleji, každou větu si po sobě mnohokrát čtu… Je to o dost náročnější než dřív.

6) Na knižním trhu se čas od času vyskytnou knihy, které vyčnívají nad ostatními. Co myslíte, že dělá knihu fenoménem, co musí splňovat, jaká musí být, aby začala vyčnívat?

To je samozřejmě otázka za miliardu, a kdybych znal odpověď, asi dělám nakladatele. Těch faktorů je podle mě několik. Musí být samozřejmě čtivá a originální, ale zároveň nesmí být originální příliš, protože člověk je naprogramovaný na jistou strukturu vyprávění a celé dějiny literatury jsou do jisté míry variacemi na dříve napsaná díla. Úspěšná knížka musí být schopna zasáhnout různé typy čtenářů, ideálně napříč generacemi, napříč pohlavími i vzděláním… Nesmí být úzce zaměřená. Harry Potter není nejlepší, nejoriginálnější ani nejpropracovanější fantasy kniha všech dob, ale je to fantasy kniha, se kterou se v nějakém smyslu dokázalo ztotožnit nejvíc čtenářů, přestože by jako jednotlivci nejspíš zvolili za svou nejoblíbenější knihu nějakou jinou.

7) Dobrodružná literatura má své kořeny hluboko v historii knižní tvorby, nezřídka je těžké (a to nejen u dobrodružné literatury) přijít s originálním námětem nebo ho podat tak, aby byl neotřelý. Vám se to však s Prašinou povedlo, čtenáři hltají stránku za stránkou. Vím, že se zabýváte tvůrčím psaním již řadu let – je těžké, oproti jiným žánrům, postavit dobrodružný příběh tak, aby si napětí a všechny potřebné prvky udržel od začátku do konce? Čím se psaní dobrodružných příběhů odlišuje od psaní jiných žánrů?

To je zapeklitá otázka, já s jinými žánry moc zkušeností nemám. A nikdy jsem nad psaním takhle nepřemýšlel. Psal jsem tak, aby výsledek bavil mě samotného, abych si tu knížku sám rád s chutí přečetl. Žádnou lepší poučku nebo pravidlo neznám.

8) Nejspíš se často „potýkáte“ s tím, že Vaše knihy čtenáři přirovnávají k foglarovsky laděným příběhům. Je to pro Vás spíše pocta, nebo byste se rád z této škatulky vymanil?

Rozhodně je to pocta, přece jenom je Prašina moje prvotina. Když jsem ji psal, nic jsem si od toho nesliboval, nic jsem nečekal, nenapadlo mě, že ji vůbec někdo bude číst. A pokud mě někdo díky tomu srovnává s Foglarem, je to asi stejné, jako kdybych si šel poprvé zahrát fotbal a srovnávali mě s Messim. Jediné, co mě na srovnávání s Foglarem mrzí, že to u některých čtenářů vzbudí falešná očekávání, ona je ta Prašina přece jenom jiná než klasické foglarovky. Jasně, podobá se Stínadlům, ale to jsou jenom kulisy. Hrdinové nejsou černobílí ušlechtilí hoši, zápletka je říznutá sci-fi a steampunkem, i tempo vyprávění se, myslím, od foglarovek dost liší.

9) Jelikož se náš časopis zaměřuje primárně na dětské knihovnictví, nemohu opomenout otázku, jaká byla Vaše oblíbená kniha v dětství? Nebo jste si našel svou oblíbenou dětskou knihu až v dospělosti?

Těch bylo… a ty, které jsem měl rád jako dítě, mám rád pořád: Hobita. Mio, můj Mio od Astrid Lindgrenové… Otázka zní, jestli má vůbec smysl dělit knihy na dětské a dospělé; opravdu dobrá dětská knížka se bude líbit i dospělým. Třeba Medvídek Pú; jako dospělý z něj mám možná větší zážitek, než jsem měl jako dítě.

10) A na závěr otázka, na niž se ptám v každém rozhovoru – jak vidíte čtenářství v budoucnosti? Bude mít (papírová) kniha stále své místo v životech dětí a dospělých?

Rozhodně. Možná nebude papírová, ale své místo si udrží. Kniha je jediná forma vyprávění, ve které se konzument podílí na výsledném prožitku, je jeho spoluautorem. V tom klasickou knihu nic nepřekoná.

 

LIŠOVSKÁ, Pavlína. Rozhovor o psaní knih pro děti, dobrodružné literatuře i fenoménech mezi knihami pro děti a mládež. Impulsy: Inspirace, náměty a trendy dětského čtenářství [online]. 2021, roč. 7, č. 2 [cit. 2021-09-13].

Dostupný z WWW: impulsy.kjm.cz/impulsy-clanek/rozhovor-vojtech-matocha.
ISSN 2336-727X.


vytisknout stránku Vytisknout stránku