Česky | English

Současná bulharská pohádka

Autorská pohádka má na území Bulharska dlouhou tradici. K největšímu rozvoji došlo ve 20. a 30. letech 20. století, kdy např. Angel Karalijčev (1902–1972) kromě literárních adaptací folklorních pohádek, začal tvořit vlastní autorské pohádky, ve kterých bývá často fantastický prvek potlačen. Vzniká tak nový pohádkový typ, který je v české literatuře řazen k próze s dětským hrdinou. V současné tvorbě nechybí ani nonsensová pohádka, pohádka založená na estetizovaném dialogu, pohádka s folklorními prvky a filozofující pohádka.

Současnou bulharskou literaturou pro děti a mládež se zabývá literární kritička Svetlana Stojčevová, která hledá paralely s předchozí tvorbou (STOJČEVA 2016: 308–348). Zajímavým jevem je velká návaznost na folklorní tradici Balkánu (např. i ve filmové podobě Legenda o prvním kukerovi, bojovníkovi proti zlým silám, který je zastrašoval nočním tancem v masce a s těžkými zvonci kolem pasu, cílem bylo zajistit dobrou sklizeň, plodnost a zdraví na další sezonu).

Aktualizovanými folklorními postavami (chala – drak přinášející pohromy, talasm – lakomá bytost s hrncem peněz, karakondžul – zlý démon a jeho protiklad víla) je nasycena trilogie o malé ropuše Staň se mým přítelem (Бъди ми приятел, 2015), Jaké kouzlo se ukrývá pod sněhem (Каква магия крие се в снега, 2015) a Kde jsi, slunce (Къде си, слънце, 2017) bulharské autorky pro děti a mládež Julie Spiridonovové (nar. 1972). Základní příběh o hledání přátelství osamělé ropušky je prostoupen lidovou legendou o souboji zlé saně (ламя) s dobrým drakem (змей). Ropuška uvězní saň v podzemí, ale nakonec se ukáže, že tím byla porušena odvěká přírodní pravidla. Ropucha za pomoci přátel oslabenou saň zachrání a nastává každoroční souboj, při němž vzniká sněhová pokrývka pro úrodná pole a jedno nové přátelství. V jiném příběhu se ztratí ohnivý jelen (slunce), kterého spolkne omylem probuzená chala. Ropuška znovu za pomoci všech přátel (i obluda karakondžul se po dlouhém váhání přidává na její stranu) zachraňuje rovnováhu mezi zlými a dobrými silami.

Další skupina pohádek navazuje na tvorbu bulharského básníka, scénáristy a překladatele Valeri Petrova (1920–2014), který napsal Pět pohádek (Пет приказки, 1986). Pohádky jsou založeny na propojení poezie, popěvků a říkanek s prozaickým textem, jenž je vystavěn pomocí mnoha dialogů mezi dospělým a dítětem.

Pohádky s autobiografickými prvky bulharské básnířky, editorky a majitelky plovdivského nakladatelství Žanet 45 Božany Apostolovové (nar. 1945) jsou vytvořeny podobným způsobem, nejčastěji jako estetizovaný dialog babičky Božany se zvídavou vnučkou. Jedná se o dvě řady převážně kratších pohádek Malá Božana (2012–2013) a Malá Velká Božana (2014–2017) s kouzelnými prvky (skřínka na tajemství) a bytostmi (ďáblík, příšerka, kentaur), ale také bez kouzelných prvků. Autorka se věnovala i ekologickým problémům – např. ochrana moře nebo nakládání s odpadky v knihách Malá Božanka a den odpadků (Малката Божана в деня на боклуците, 2012), Malá Božanka v podvodním světě (Малката Божана в подводния свят, 2013). Příběh bez kouzelným prvků Malá Velká Božanka a námluvy hrdliček (Малката Голяма Божана и венчавката на гугутките, 2015) popisující chování hrdliček na babiččině dvorku je paralelou k lidským vztahům. Malý čtenář se v něm dozvídá o vzájemné úctě a lásce mezi lidmi.

Velmi rozsáhlou skupinu tvoří veršované pohádky. Je to dáno tím, že poezie pro dětského čtenáře je v Bulharsku velmi ceněna a dosahuje vysoké úrovně (např. poezie Viktora Samuilova). V této kategorii zmíníme výběrově dvě jména. Plovdivský básník a povídkář Galen Ganev napsal pro svou dcerku, když byla malá, dvě veršované pohádky. Kouzelná panenka (Вълшебната кукла, on-line, 2013) přináší příběh o dětské nápodobě chování dospělého člověka, které donutí zamyslet se nad krutostí některých trestů, i když vypadají zcela nevinně. Druhá pohádka ve verších Veselá cukrárnička (Веселата сладкарничка, 2013) hravým tónem seznamuje děti s typickou bulharskou kuchyní. Nápoje boza a sladko se hádají se soletkami, palačinkami a zákusky (např. baklava, chalva, lokum, kozunak atd.) o to, kdo je z nich nejchutnější. Medvěd cukrář jim vysvětluje, že každý má jiné chutě, a tak každého zaujme něco jiného.

V Německu žijící bulharská spisovatelka Maja Dălgăčevová (nar. 1967) se zabývá především poezií pro děti a dospělé. Píše i rozmanité hádanky, texty písní, libreta a pohádky. Jedním z jejích nejlepších děl jsou pohádky na rozhraní poezie a prózy Pestré pohádenky (Пъстри приказалки, 2008), které seznamují nejmladší čtenáře v netradiční formě s barvami okolního prostředí (SALHIOVÁ 2016). Pohádky jsou založeny na bezprostřední impresi a na asociativním řetězení pojmů skutečného i pohádkového světa (šedý den, Šedá karkulka, šedé tváře, šedý hrách, šeďoučká přání). Pohádky bojují proti nudě, vyzdvihují radost ze hry, zdůrazňují úlohu vzpomínky na dětství, ze které často zůstanou zachovány vizuální, zvukové či čichové dojmy (konec bouře, rozplývající se stíny, laskavý soumrak, šeřík, levandule a fialový sen). Název byl vypůjčen od pohádkáře Asena Razcvetnikova, který zkombinoval slova приказки (pohádky) a залъгалки (dudlíky). Druhá kniha přináší lehce mravoučné prozaické pohádky o obyvatelích kouzelného lesa Pohádky z Onoho lesa (Приказки от Оная гора, 2012), ve kterých se dětský recipient seznamuje s pojmy, jako jsou láska, štěstí, přátelství, strach z neznámého, ale i klevetivost, pomluvy a pýcha.

Významným tvůrcem nonsensové pohádky 70. a 80. let byl Margarit Minkov (1947–1997), který užíval ezopské pohádky s dvojím posláním, jak pro dětského čtenáře, tak pro dospělého. Přestože vliv totalitního režimu, který autory nutil k používání ezopského jazyka, pominul, jeho úspěšné pohádky byly vydány znovu ve dvou souborech s rozšířením o další pohádky, které nebylo možno dříve publikovat: Veselý lechtající smích 1, 2 (Весел гъделичкащ смях, част първа – 2015,  Весел гъделичкащ смях, част втора – 2017). Krátké vtipné pohádky přinášejí nesmyslnou příhodu, kterou se hrdinové snaží logicky vysvětlit, ale řešení nepřichází. V Pohádce k vyprávění (Приказка за разказване) se slepička nedozví, proč snáší barevné bonbony, ale mohla by skončit pečená na carském stole. V jiné pohádce Koncert pro housle a krokus (Концерт за цигулка и минзухар) zamrzlé lidské srdce nezahřeje nesmrtelná hudba, ale obyčejná jarní květina.

Dalším autorem nonsensových pohádek je básník a dramaturg Elin Rachnev (nar. 1968), který napsal pohádkovou knihu Kukačka (Кукувицата, 2012), zachycující něžný vztah mezi tatínkem a jeho malým synkem, kterého každé ráno vypravuje do školy, ale nikdy se jim nedaří přijít včas. Chlapec si na radu tatínka vymýšlí různé příčiny pozdního příchodu, které se nakonec stávají reálnými (např. mňoukající kopretina). Když se jednoho dne podaří přijít včas, zpozdí se paní učitelka, která potkala svého vysněného kapitána. I přísný ředitel se díky chlapcovým příběhům mění, začíná si falešně, ale radostně prozpěvovat. Nakonec tatínek přiznává, že v dětství také chodil pozdě, protože kukačka z jeho hodin zatoužila po svobodě a odletěla, a tak se mu už nikdy nepodařilo přijít včas.

Významné jsou pohádky, které přinášejí hlubší zamyšlení se nad lidským životem (či smrtí). Bulharská básnířka Stanka Penčevová (1929–2014) se tvorbě pro děti věnovala jen okrajově, přesto její dvě pohádkové knihy patří k nejčtenějším pohádkám. Pohádkový soubor Milý kamaráde: Dopisy jednoho jezevčíka (Мили бате: Писма на един дакел, 1995), skládající se z dopisů malého jezevčíka svému dětskému kamarádovi v Sofii, přináší netradiční pohled na stárnutí a smrt. Majitelka psa se na stáří vrací do rodného kraje, obnovuje kontakty se sousedy, snaží se plnohodnotně prožít závěrečnou etapu lidského života. Kromě drobných úsměvných příhod se jezevčík seznamuje se smrtí, následnou prázdnotou a nezbytným truchlením, jež mu pomáhá překlenout smrt jeho psí kamarádky. Druhá pohádka Zelená Žozi (Зелената Жози, 2008) se také zabývá nalezením vlastních kořenů a především duše. Malá žabka opovrhuje rodným místem, vydává se do světa dobýt slávu jako slavná zpěvačka. Odmítá své venkovské jméno Žečka, stává se Žozefínou. Na radu nové kamarádky krátí jméno na Žozi. Po mnoha útrapách pochopí svou úlohu ve světě, zatančí nemocnému dítěti a v lidské podobě se vrací ke svému původnímu jménu – Žečka.

Nakonec zmíníme, že velké množství autorů pro děti a mládež je vydáváno v zahraničí, např. Kina Kădrevová (nar. 1931) vydala svou pohádku pro předškolní děti a nejmladší čtenáře Zajíček a mráček v letošním roce ve Francii, Rumen Ivančev (nar. 1948) napsal pohádku o statečné korouhvičce bojující se Severákem nejprve italsky, bulharská verze následovala o několik let později pod názvem Hračka větrů (Играчка на ветровете, 2015).

Martina Salhiová, Mgr.
Ústav české literatury a knihovnictví, FF MU, Brno (doktorandka)
www.phil.muni.cz
salhiova@seznam.cz

 

Zdroje

  • SALHIOVÁ, Martina. Maja Dălgăčeva. [on-line]. [2016-12-16]. Dostupné z: <http://www.iliteratura.cz/Clanek/37527/dalgaceva-maja>.
  • СТОЙЧЕВА Светлана. За новите дрехи на литературата за деца.  Литературата. Литература за деца. София: Софийски университет Св. Климент Охридски, Факултет по славянски филологии, г. 2016 (X),  н. 17, с. 308-348. ISSN 1313-1451.

SALHIOVÁ, Martina. Současná bulharská pohádka. Impulsy: Inspirace, náměty a trendy dětského čtenářství [online]. roč. 4, č. 4-5/2018 [cit. 2018-02-01].

Dostupný z WWW: impulsy.kjm.cz/impulsy-clanek/soucasna-bul-pohadka.
ISSN 2336-727X.


vytisknout stránku Vytisknout stránku