Česky | English

V krajině srbského Banátu aneb Čím vším jsem se stala

Ilona Kirchnerová strávila v Srbsku čtyři roky, pracovala jako učitelka češtiny. V článku se dozvíte, co vše práce učitelky v krajanské komunitě obnáší, s čím vším se potýkala, z čeho radovala, jak žila ona a lidé kolem ní...

Úvod

Řekne-li se Banát, většina Čechů si představí území v Rumunsku, kam v roce 1823 přichází za slibovanou skvělou prací 52 českých rodin (zejména z okolí Klatovska a Plzeňska), které zde zakládají české vesnice a snaží se čelit neblahým životním podmínkám na pokraji chudoby. V posledních několika letech se povědomí o těchto našich krajanech velmi prohloubilo a zájem o turistiku v okolí českých vesnic v Rumunsku je stále větší a větší. Nejnavštěvovanějšími vesnicemi jsou bezesporu Gernik, Svatá Helena, Eibenthal (a to zejména díky Festivalu Banát na podporu českých krajanů, jehož se každoročně zúčastňuje mnoho českých špiček naší hudební scény a také diváků z České republiky, kteří neváhají cestovat 1000 km, aby podpořili českou komunitu a pomohli tak zlepšit její životní úroveň), ale také Šumice nebo Rovensko a Bígr. Málokdo je ale schopen vnímat Banát jako geografický celek, do něhož spadá také malá část Maďarska a o něco větší území Srbska, o kterém se zde budu hovořit především, neboť spojitost mezi „rumunskými“ a „srbskými“ Čechy je nemalá.

Srbský Banát

V srbském Banátu se komunita Čechů usídlila v polovině devatenáctého století, a to v několika vlnách. Většina krajanů přišla z rumunských vesnic Gernik, Bígr, Svatá Helena a Eibenthal, kde byly velmi těžké podmínky pro život. Na území dnešní autonomní oblasti Vojvodina přesídlují Češi kolem roku 1837. Z osady Peňásky (Schönthal), kde bylo prostředí pro život pravděpodobně nejhorší, přichází rodiny, které na zelené louce nedaleko obce Jasenovo zakládají vesnici Ablián (mezi českými krajany se můžeme setkat také s názvem Fabián), která je posléze ve druhé polovině 20. století přejmenována na Češko Selo, a jak název říká, žili a žijí zde převážně čeští krajané. Dnes se zde nachází také české muzeum, ale vesnice bohužel postupně chátrá a počet obyvatel v současnosti klesá (pohybuje se kolem 37), a to zejména proto, že mladí lidé vesnici opouští a hledají lepší pracovní příležitosti v nedalekých městech nebo v zahraničí.

Kostel svatého Jana Nepomuckého v Českém Sele

Postupně se čeští přistěhovalci usídlovali také v srbských vesnicích a městech v okolí, zejména v Kruščici, Vršaci, Velikém Središti, Gáji a Bele Crkvi. Češi byli vždy ceněni pro svoji pracovitost, schopnosti, systematičnost a vědomosti, čímž si brzy vydobyli specifické postavení ve společnosti a stali se její podstatnou součástí. Dlouho se komunita nemísila s místním obyvatelstvem, ale v posledních letech je zde mnoho smíšených manželství, což je mj. příčinou toho, že se český jazyk pomalu vytrácí. Mladí lidé česky rozumí, ale moc nemluví, starší mluví česky i doma, ale s více či méně výrazným vlivem srbštiny. Vzniká tak specifický dialekt, který v sobě obsahuje zakonzervované nářeční prvky z oblastí, z nichž Češi původně přišli, germanismy a srbismy.

Do šedesátých let dvacátého století se čeština v srbském Banátu vyučovala ve školách a do čtvrté třídy byla výuka pouze v českém jazyce. Znovu se čeština začala vyučovat díky manželům Štěpánkovým z Brna až koncem devadesátých let minulého století. První učitel vyslaný českou vládou přišel do Srbska v roce 2000. Dnes mají děti možnost učit se češtinu přímo ve škole, nebo jim je nabízena jako zájmový kroužek před nebo po vyučování. Dospělí se scházejí k výuce večer po práci většinou v Českých Besedách, což jsou spolky sdružující příslušníky české krajanské komunity a starající se obecně o kulturní a společenský život Čechů, ale také o vzdělávání a v neposlední řadě o uchovávání původních českých tradic, obyčejů a folkloru. V roce 2011 byla založena Česká národní rada, což je nejvyšší správní orgán české menšiny na území Srbska, který se stará o záležitosti všech českých krajanů na státní úrovni.

Zeptám se sama sebe

Můj život v Srbsku započal v srpnu roku 2013 a skončil opět v srpnu roku 2017. Byly to velmi důležité roky mého života, nikdy na tuto zkušenost nezapomenu. Jsem srbským Banátem, lidmi v něm a událostmi, které jsem zažila a přežila, protkána a poznamenána, a proto chci přenechat historický pohled na věc historikům, geografický geografům a etnologický etnologům a podělit se o pohled svůj, tj. pohled třicetileté učitelky českého jazyka při příchodu do Srbska, která se narodila a vyrostla v Chotěboři, studovala v Praze a v Brně a tou dobou měla s prací v zahraničí nulové zkušenosti. Kdybych tedy vedla rozhovor sama se sebou, vypadal by asi takto:

Jak jsem se k práci dostala?

Velmi prozaicky. Po čtyřletém učení českého jazyka a literatury na Gymnáziu Slovanské náměstí mi nebyla prodloužena smlouva, a jelikož z něčeho se žít musí, poohlížela jsem se po práci jiné. Zúčastnila jsem se výběrového řízení na post učitele u české krajanské komunity v zahraničí, které vypisuje Dům zahraniční spolupráce a v konkurzu jsem uspěla. Destinaci působení jsem si nevybírala, bylo mi přiděleno Srbsko.

Co jsem očekávala?

Upřímně řečeno, neočekávala jsem vlastně nic. Pocity byly velmi smíšené – samozřejmě pozitivní, pravděpodobně byl můj výkon v konkurzu oslňující, jistě mám nějaké neuvěřitelné charisma, které všechny okouzlilo, prostě já stojím za to, aby mi byla svěřena tato důležitá práce; samozřejmě negativní – vůbec nejsem oslňující, charisma nemám a nevím, jestli zvládnu tuto důležitou práci, prostě jsem jen měla štěstí, a jak proboha přežiju rok v cizí zemi bez znalosti jazyka?

Jaký byl tedy ten první krok přes hranice?

V první řadě bylo nutné překonat svoje hranice, respektive bariéry a uvědomit si, že nejhorší smrt je z vyděšení. K překonání hranice státní jsem využila návštěvy již zmíněného Festivalu Banát, na němž tradičně vystupují také folklorní taneční soubory české krajanské komunity ze Srbska. Tentokrát to byl Folklorní taneční soubor České besedy Kruščice. Přivezli mě v nočních hodinách do vesničky Češko Selo, kde jsem na gauči v kanceláři Českého domu strávila první noc v Srbsku. Bylo po bouřce a po soutěži ve vaření, jež se jmenuje Paprikašiáda a která je zde tradicí. Na prostranství před Českým domem byly závěje kelímků, odpadků, všude se pásly krávy. Ráno šli obyvatelé na mši do kostela Svatého Jana Nepomuckého a zdravili mě česky a s úsměvem. Ráno bylo krásné, první bariéry padly. Potom jich padlo ještě mnoho, zejména jazyková.

   

Paprikašijáda (tradiční soutěž ve vaření Paprikáše), Češko Selo

Jaký byl můj nový domov?

Stal se jím byt ve městě Bela Crkva v domě paní Jozefiny Irović, o které dnes už hovořím jako o své srbské babičce, neboť si mě s všeobjímající laskavostí „adoptovala“ jako svoje šesté vnouče. Nikdy nezapomenu na první večer, kdy jsem se stěhovala do jejího domu, unavená, několik dní nevysprchovaná a netušící nic – otevřely se dveře a náruč, dostala jsem tři srbské polibky na tvář, což je tradice, a tři základní informace – ohřála jsem sarmy (tradiční srbské jídlo – maso s rýží zabalené v kyselém zelném listu), uvařila jsem si kafe a zapla bojler v koupelně. Paní Fíně je 74 let, je narozena v Českém Sele, kde chodila do české školy, a češtinu tak zvládá dokonale. Stejně jako srbštinu, starání se o dům, zahradu, zvířata, vnoučata, pravnoučata. Chtěla bych mít její vitalitu, nadhled, zdravý selský rozum a kulinářské schopnosti. Nikdy na ni nezapomenu.

A teď k práci. Co všechno jsem tedy byla?  

V první řadě učitelka. Učila jsem český jazyk, literaturu, kulturu a historii, posléze hudební, výtvarnou a dramatickou výchovu, prostě to, co bylo zrovna potřeba. Stejně jako učitelé přede mnou jsem navštěvovala žáky v Bele Crkvi, Kruščici, Českém Sele a Gáji. Prostory pro učení a vše potřebné k učení zajišťují tzv. České besedy, případně další zájmové organizace pracující s dětmi a mládeží. Začala jsem tedy spolupracovat také se skautským oddílem Žarko Zrenjanjin UČA v Bele Crkvi a Školou Plus (instituce pro volnočasové aktivity) tamtéž. Posléze se zformovala také Česká beseda v 30 km vzdáleném městě Vršac, která obratem požádala o spolupráci s českým učitelem, tudíž mi přibyla jednou týdně také výuka tam. Zároveň se ze mě stala také tak trochu vychovatelka „ve školce“, neboť některým účastníkům mých kurzů nebylo více než 5 let, spíše méně. Zpočátku jsem se snažila dělit žáky podle věkových kategorií, potom podle jazykových schopností. Nejmladšímu mému „studentovi“ byly 3 roky, nejstaršímu okolo 70. V některých kurzech byly všechny věkové kategorie najednou a také se nikdy dopředu příliš nevědělo, kolik dětí (potažmo dospělých) na výuku dorazí. Bylo třeba být kreativní a pekelně rychle se naučit improvizovat. Myslím si, že učitel je vlastně také tak trochu psycholog – když jdou děti do puberty, když je problém v rodinách, když je třeba naslouchat, když je třeba podpořit – nelze tak neučinit.

Každý učitel přede mnou, mě nevyjímaje, se velmi brzy stává také organizátorem kulturního dění komunity. Předpokládá se, že se učitel bude aktivně podílet na akcích pořádaných krajany a pro krajany a několik nových také sám iniciuje. Tímto způsobem jsem se zapojila např. do Noci s Andersenem v Českém Sele, Dnů české kultury ve Vršci, Svatokateřinských slavností a Karnevalu květin v Bele Crkvi, obnovení tradice vynášení Morany a českého Masopustu v Kruščici, Svatováclavské jízdy v Gaji, většiny vystoupení folklorních souborů České besedy Kruščice, České besedy Bela Crkva a České besedy Gaj, skautských letních táborů, orientačních her a českých dnů, mikulášských, vánočních a tříkrálových besídek atd.

Masopust v Kruščici

Vynášení Morany v Kruščici

Za svůj největší organizátorský počin považuji festival Lepota različitosti – Krása různorodosti, který se koná v Kruščici (letos již po šesté) a z nějž se nám především spoluprací s Českou besedou a jejím předsedou Jozefem Irovićem podařilo udělat akci vpravdě multikulturní. Ročně na ní vystupují soubory nejrůznějších menšin žijících na území Vojvodiny (Makedonci, Gruzínci, Rumuni, Řekové, Slováci, Maďaři, Rusíni, Romové, …) a také jeden až dva soubory z České republiky. Festival se rozrostl z původního jednoho dne na dny tři. Tradičně se začíná koncertem v kostele Jana Nepomuckého v Českém Sele, následuje den věnovaný vystoupení pěveckých sborů a den věnovaný vystoupení folklorních tanečních souborů. Kromě toho, že učitel se stará o program festivalu, chod festivalu a zkrátka o celou organizaci, je jeho úkolem postarat se také o náplň pobytu českého souboru (aby viděli a zažili co nejvíce, když už jsou tady) a v mém případě také o účinkování. Bylo mi velkou ctí, že jsem se mohla stát součástí a řekněme uměleckou vedoucí Pěveckého sboru České Besedy Kruščice, že jsem si mohla založit dětský pěvecký sbor Hruštičky a pěvecko-recitační skupinu Kruška Lejdis a podílet se pomocí a radou na chodu všech výše zmíněných folklorních tanečních souborů. Režisérka, scénáristka, scénografka, kostymérka, maskérka a konferenciérka jsou už profese logicky vyplývající ze situace.

Festival Lepota različitosti Krása různorodosti v Kruščici

Srbština a čeština jsou slovanské jazyky, vykazují tedy řadu podobností. Po prvním roce své práce v Srbsku jsem tedy zvládla základy a následně i prohloubila své srbské jazykové schopnosti natolik, že se ze mě (s drobnou nadsázkou řečeno) stala také překladatelka a tlumočnice. Ve chvíli, kdy jsem byla nucena absolvovat i živé vysílání lokální televize Banát v srbštině, padly mé poslední zábrany a překládala jsem z jednoho jazyka do druhého jak na běžícím pásu. S trochou nadsázky lze také říci, že jsem se osvědčila jako „jednatelka cestovní kanceláře“, do jejíchž kompetencí spadá také organizace pobytu krajanských souborů v České republice a souborů z České republiky u krajanů, případně českých škol a turistů, kteří zatoužili vidět krásy srbského Banátu (včetně stravování, ubytování, kulturně -vzdělávácího programu apod.).

Někdy jsem si připadala také jako tisková mluvčí, která obstarává komunikaci krajanů s Ambasádou České republiky v Bělehradě (za jejíž podporu bych chtěla touto cestou poděkovat) – ambasády s krajany; krajanů s různými institucemi – různých institucí s krajany; různých krajanských institucí mezi sebou, což je velký tréning diplomacie a zkouška trpělivosti. Bez těchto vlastností to nejde, zejména při návštěvách různých důležitých, veledůležitých a nejveledůležitějších osob z parlamentu, senátu a různých politických i nepolitických institucí z ČR u krajanů. Podařilo se nám také navázat spolupráci mezi výše zmíněným skautským oddílem v Bele Crkvi a skautským oddílem města Žamberk, na jejímž základě se uskutečnilo již několik společných česko-srbských dětských táborů a setkání.

Česko-Srbský skautský tábor Bela Crkva

V oblasti grantů, projektů, žádostí o potvrzení příslušnosti ke krajanské menšině, víz, pracovních pobytů, trvalých pobytů, studijních pobytů, stipendií, státního občanství atd. jsem se osvědčila jako pomocná administrativní síla. Následuje výčet profesí, které souvisí s mým rozhodnutím, že v Srbsku nebudu krajany pouze učit, ale zároveň se budu snažit s nimi také žít: profesionální řidička (přivézt, odvézt – věci, děti, zvířata), kuchařka, uklízečka, pracovnice v zemědělství, tj. sběračka ovoce, medu, kukuřice, pomocná pracovní síla na zabijačkách různého typu a při pálení kořalky.

Závěr: Co jsem si přivezla?

Je toho mnoho. Po čtyřech letech v této komplikované krajině jsem nesporně bohatší. Nejen česká krajanská komunita v Srbsku, ale Srbsko samotné má co nabídnout. V první řadě jsem si přivezla vzpomínky na neuvěřitelně pohostinné a přátelské lidi. Na své kamarády, známé a spolupracovníky vzpomínám denně a jsem s nimi stále v živém kontaktu. Poskytli mi zázemí a pomohly v prvních těžších dnech. Naučila jsem se větší toleranci k odlišnostem a jiné kultuře a hlavně pokoře – podmínky života krajanské komunity nejsou vždy růžové. Já sice mám vysokoškolské vzdělání a vím, kdy dostal Jaroslav Seifert Nobelovu cenu, nebo co je to impresionismus, ale neumím řídit traktor, podojit krávu, nemusím řešit, že v koupelně je v zimě jenom 14 °C, kolik stojí metr dřeva na otop, ani žít z důchodu, který v české měně není vyšší než 3000 Kč za měsíc.

Všechny písničky, recepty na pokrmy srbské i banátské kuchyně, zvyky a obyčeje a v neposlední řadě znalost srbštiny se mi, doufám, jen tak nevykouří z hlavy a nezmizí z mého života ani lány slunečnic, jahodová pole, ovocné sady, stáda ovcí a krav, dunajské ryby, pravoslavné i katolické tradice, noci pod hvězdami, kořalka, víno, balkánská harmonika a dechovka, sny, lásky a srbský temperament, se kterým se slaví, připíjí, zpívá, pláče, tancuje a směje se až do rána bílého.

 

Citace

KIRCHNEROVÁ, Ilona. V krajině srbského Banátu aneb Čím vším jsem se stala. Impulsy: Inspirace, náměty a trendy dětského čtenářství [online]. roč. 4, č. 3/2018 [cit. 2018-09-09].

Dostupný z WWW: impulsy.kjm.cz/impulsy-clanek/srbsky-banat.
ISSN 2336-727X.


vytisknout stránku Vytisknout stránku