Česky | English

Vesmír versus Alex Woods

Autor: Mgr. Helena Hubatková Selucká
Číslo: roč. 2, č. 2/2016
Rubrika: Čteme
Přiložené soubory:
Pdf článku
Klíčová slova:

1
ENTENDER

Nakonec mě zastavili v Doveru, na anglické hranici. Napůl jsem
to čekal, ale stejně to byl docela šok, když závora zůstala dole. Je
zvláštní, jak se věci někdy semelou. Když jsem se dostal takhle
daleko, už jsem si začínal myslet, že domů přece jen dojedu. Bylo
by dobře, kdybych matce mohl vysvětlit všechno sám. Víte, než
se do toho vloží někdo jiný.
Byla jedna hodina po půlnoci a pršelo. Zajel jsem s autem
pana Petersona k budce v pruhu „Nic k proclení“, kde měl
službu jeden jediný celník. Opíral se o lokty, bradu v dlaních,
a bez té improvizované opory by se byl očividně co nevidět svalil
na zem jako pytel brambor. Noční směna – ubíjející nuda od
soumraku do úsvitu. Pár vteřin se zdálo, že celník nenajde dost
sil, aby třeba jen pohnul očima a zkontroloval mi doklady. A pak
to přišlo. Podíval se na mě – a vytřeštil oči. Dal mi znamení, ať
čekám, a rychle, s nepřehlédnutelnou nervozitou začal mluvit do
vysílačky. V té chvíli jsem to už věděl naprosto jistě. Později jsem
zjistil, že moji fotografii rozeslali do všech větších přístavů od
Aberdeenu po Plymouth. Když k tomu přičtete výzvy v televizi,
neměl jsem ani tu nejmenší šanci.
Pokud jde o další vývoj událostí, mám v hlavě značný zmatek,
ale pokusím se vše popsat, jak nejlépe dovedu.
Dveře na boku budky se rozlétly a v tu chvíli mě ovanula vůně
celého háje šeříků. Zjevila se z ničeho nic, odnikud, a hned jsem
věděl, že se budu muset koncentrovat zvlášť usilovně, abych se
udržel při smyslech. Až časem mi došlo, že ten záchvat se dal
čekat. Mějte na paměti, že jsem už několik dní pořádně nespal
a porušení spánkového režimu u mě vždycky bylo jedním ze
spouštěcích faktorů. Stejně jako stres.
Díval jsem se přímo před sebe a soustředil se. Sledoval jsem,
jak se stěrače pohybují po předním skle tam a zase zpátky, a přitom
jsem se snažil počítat nádechy a výdechy, ale ještě než jsem
se dostal k pěti, bylo mi naprosto jasné, že to stačit nebude.
Všechno se zpomalovalo a měnilo v šmouhy. Nezbývalo než stereo
zesílit, co to šlo. Händelův Mesiáš – sborové Aleluja – zaburácel
autem tak nahlas, že určitě drnčel i výfuk. Neplánoval jsem to,
rozhodně ne. Kdybych měl čas se na tu situaci připravit, vybral
bych si něco jednoduššího, klidnějšího a tiššího, třeba nokturna
od Chopina nebo některou z Bachových suit pro cello. Jenže jak
jsem se už od Curychu probíral sbírkou hudby pana Petersona,
prostě to vyšlo tak, že jsem přesně v ten okamžik poslouchal
tuto a ne jinou část Händelova Mesiáše –, jako by si na mě osud
uchystal nejapný vtip. Samozřejmě, tahle okolnost mi později
nijak neprospěla. Celník podal hlášení policii, podle něhož mě
dlouho nemohl zadržet, protože jsem tam prostě seděl, „zíral do
noci a poslouchal náboženskou hudbu puštěnou na maximum,
jako kdyby on byl anděl smrti nebo co“. Ten výrok jste už asi
slyšeli. Citovaly ho všechny noviny – novináři jsou na takové
detaily celí žhaví. Ale měli byste vědět, že jsem v tu chvíli neměl
na vybranou. Celníka v zářivě žluté bundě shrbeného k mému
okénku jsem periferně vnímal, ale přinutil jsem se ho ignorovat.
Svítil mi baterkou do očí, ale ani toho jsem si nevšímal. Vytrvale
jsem zíral přímo před sebe a soustředil se na hudbu. Byla můj
záchytný bod. Stále jsem cítil ty šeříky, které se mě ze všech sil
snažily vytrhnout z koncentrace. Do hlavy se mi začaly vtírat
Alpy – rozeklané, mrazivé vzpomínky, ostré jako jehly. Zabalil
jsem je do hudby. Stále dokola jsem si opakoval, že nic než ta
hudba není. Nic než smyčce, bubny, trubky a všechny ty nesčetné
hlasy velebící Boha. Když si na to vzpomenu, je mi jasné, že jsem
musel vypadat podezřele, jak jsem tam seděl se skelným pohledem
a hudbou tak hlasitou, že by probudila mrtvého. Muselo
to znít, jako kdyby mi na zadním sedadle hrál celý Londýnský
symfonický orchestr. Jenže co jiného jsem mohl dělat? Když
je aura takhle silná, není naděje, že by to přešlo samo od sebe,
a upřímně řečeno, několikrát jsem balancoval nad propastí. Jen
tak tak, že mě nezachvátily křeče.
Ale po chvíli krize polevila. Spojka zabrala, jak převody do
sebe zase zapadly. Matně jsem zaregistroval, že se světlo baterky
pohnulo. Zamrzlo v prostoru půl metru nalevo ode mě, jenže já
byl tak vyčerpaný, že mi v tu chvíli nedocházelo proč. Až později
jsem si vzpomněl, že vedle mě na sedadle stále je pan Peterson.
Nenapadlo mě dát ho jinam.
Trvalo to, ale časem se kužel světla ode mě přece jen odvrátil.
Dokázal jsem otočit hlavu o pětačtyřicet stupňů, takže jsem
viděl, jak celník celý rozčilený zase mluví do vysílačky. Pak zaklepal
baterkou na okénko a naléhavě ukazoval směrem dolů.
Nevzpomínám si, že bych tlačítko stiskl, zato se mi vybavuje,
jak se dovnitř valil studený a vlhký vzduch, když sklo jelo dolů.
Celník něco řekl; co, to jsem nezachytil. Hned nato jsem si uvědomil,
že otevřeným okénkem prostrčil ruku a otočil klíčkem
v zapalování. Motor ztichl a vteřinu poté doznělo v nočním
vzduchu i poslední aleluja. Slyšel jsem, jak se kapičky deště tříští
o asfalt, a ten zvuk pomaloučku sílil spolu s tím, jak se ke mně
realita postupně vracela. Celník mluvil dál a podivně roztřeseně
při tom mával rukama, avšak můj mozek stále ještě nic z toho
nedokázal dekódovat. Zároveň se totiž dělo něco jiného – na
světlo se tápavě pokoušela vynořit idea. Trvalo mi věčnost, než
jsem pro myšlenky našel ta správná slova, ale když se to konečně
povedlo, řekl jsem: „Pane, měl bych vás informovat, že v tomhle
stavu už nejsem schopen řídit. Bohužel budete muset sehnat
někoho, kdo s mým autem popojede.“
Vypadal, jako by se kdovíproč začal dusit. Na tváři se mu
vystřídala řada zvláštních grimas a pak tam velmi dlouho jen
tak stál s otevřenými ústy. Kdybych takhle s ústy dokořán stál
já, bylo by to považováno za velmi neslušné, ale podle mě nemá
smysl kvůli takovým maličkostem dělat scény. A tak jsem čekal.
Řekl jsem, co bylo třeba, a stálo mě to značné úsilí. Že teď musím
ještě chvíli trpělivě čekat, mi vůbec nevadilo.
Když si celník uvolnil dýchací cesty, vyzval mě, abych z auta
okamžitě vystoupil a šel s ním. Jakmile to vyslovil, uvědomil jsem
si, že se kupodivu nedokážu ani pohnout. Ruce stále ještě křečovitě
svíraly volant a nic nenasvědčovalo tomu, že by jejich stisk měl
brzy povolit. Proto jsem celníka požádal, aby mi dal ještě minutku.
„Synku,“ řekl celník, „musíš jít hned.“
Vrhl jsem letmý pohled na pana Petersona vedle. Když vás
někdo osloví „synku“, není to dobré znamení. Napadlo mě, že
pravděpodobně jsem totálně v prdeli.
Moje ruce povolily.
Vyhrabal jsem se z auta, zapotácel jsem se a několik vteřin jsem
se o ně opíral. Celník mě pobízel, abych šel, ale namítl jsem, že
pokud mě nechce nést, bude muset chvilku počkat, až mi nohy
zase začnou sloužit. Kapičky deště mě bodaly do kůže na krku
a obličeji a na šatech se mi začínaly perlit dešťové slzičky. Cítil
jsem, jak se všechny moje vjemy přeskupují. Zeptal jsem se, jak
dlouho už prší. Celník se na mě podíval, ale neodpověděl. Jeho
pohled dával jednoznačně najevo, že o nezávaznou konverzaci
nemá zájem. Přijelo pro mě policejní auto a odvezlo mě do výslechové
místnosti C na doverské policejní stanici, ale nejdřív jsem ještě musel
čekat v malé mobilní buňce v hlavní části přístavu. Čekal jsem
dlouho. Viděl jsem spoustu různých úředníků ze Správy přístavu,
ale nikdo se mnou vlastně nemluvil. Dávali mi jen takové ty velmi
jednoduché dvouslovné heslovité pokyny typu „počkej tady“
a „nikam nechoď“ a říkali mi, co se mnou bude dál, jako by byli
chór ze starověkých řeckých dramat. A po každé větě se mě hned
zase zeptali, jestli jsem rozuměl, jako bych byl imbecil nebo co.
Upřímně řečeno, možná jsem na ně tak i působil. Nevím. Ještě
jsem se z toho záchvatu úplně nevzpamatoval. Byl jsem unavený,
moje koordinace nestála za nic a celkově jsem si připadal mimo,
jako bych měl hlavu plnou vaty. Také jsem měl žízeň, ale nechtěl
jsem se ptát, jestli není poblíž automat, kde bych si mohl něco
koupit, aby si náhodou nemysleli, že je chci nějak přechytračit.
Jak sami nejspíš víte, když jste v bryndě, stačí položit naprosto
legitimní jednoduchou otázku, a v tu ránu jste na tom ještě
hůř. Nevím proč. Jako byste překročili neviditelnou čáru: lidé
najednou nechtějí uznat, že obyčejné věci, jako třeba automaty
nebo dietní Cola, vůbec existují. Některé situace zřejmě berou
tak smrtelně vážně, že je nehodlají zlehčovat sycenými nápoji.
Takže pro mě nakonec přijelo policejní auto a na stanici mě
odvedli do vyšetřovací místnosti C, kde se moje situace rozhodně
nezlepšila. Místnost C nebyla o mnoho větší než komora a zařídili
ji úmyslně tak, aby zaručovala pouze minimální pohodlí. Holé
zdi, holá podlaha. Uprostřed obdélníkový stůl a čtyři plastové
židle; titěrné okénko vysoko na zadní stěně se stejně nejspíš ani
nedalo otevřít. V rohu u stropu detektor kouře a kamera. A to
bylo veškeré vybavení. Nevisely tam ani hodiny.
Usadili mě a nechali mě tam samotného celou věčnost. Nejspíš
záměrně, abych ztratil trpělivost a začal se znepokojovat, ovšem
pro takové tvrzení mi chybí pádné důkazy. Je to čirá hypotéza.
Naštěstí jsem sám velmi rád a výborně dovedu svůj mozek
zaměstnávat. Znám snad milion různých cvičení na uklidnění
a koncentraci.
Když je člověk unavený, ale potřebuje zůstat ve střehu, chce
to něco náročnějšího, aby mozek nevyšel z tempa. Proto jsem
začal časovat španělská nepravidelná slovesa; od přítomného
času jsem se postupně prokousával k časům složitějším. Protože
tu byla kamera, neříkal jsem je nahlas, ale jen v duchu, a dával
jsem si záležet na přízvuku a důrazech. Právě jsem byl u entiendas,
což je neformální konjunktiv druhé osoby jednotného čísla
slovesa entender (rozumět), když se dveře otevřely a dovnitř vešli
dva policisté. Jeden z nich byl ten, který mě přivezl z přístavu.
Nesl podložku s klipsem a několika papíry. Toho druhého jsem
předtím nikdy neviděl. Oba vypadali namíchnutě.
„Dobré ráno, Alexi,“ pozdravil ten neznámý. „Jsem vrchní
inspektor Hearse. Se zástupcem inspektora Cunninghamem se
už znáte?“
„Ano,“ řekl jsem. „Dobrý den.“
Dlouhým popisem vrchního inspektora Hearse ani zástupce
inspektora Cunninghama vás nebudu obtěžovat. Pan Treadstone,
můj učitel angličtiny, říkával, že když píšete o nějaké osobě,
není nutné napsat první poslední. Místo toho se radši pokuste
najít jeden výmluvný detail, který čtenáři pomůže si tu postavu
představit. Vrchní inspektor Hearse měl na pravé tváři mateřské
znamínko o velikosti pětipence. Zástupce inspektora Cunningham
přišel v těch nejnablýskanějších botách, jaké jsem kdy viděl.
Posadili se naproti mně a pokynuli, abych si zase sedl. Teprve
v té chvíli jsem si uvědomil, že jsem vstal, když vešli do místnosti.
To patří k věcem, které vás v naší škole naučí: vstát, když do
místnosti vejde dospělý. Má to zřejmě vyjadřovat úctu, jenže po
nějaké době to začnete dělat automaticky.
Dost dlouho se na mě dívali a neřekli ani slovo. Chtěl jsem
uhnout pohledem, ale pak mě napadlo, že by to mohlo působit
nezdvořile, proto jsem na ně také prostě zíral a čekal.
„Víte, Alexi,“ řekl konečně vrchní inspektor Hearse, „v posledním
týdnu kvůli vám vznikl pořádný rozruch. Stala se z vás
celebrita…“
Od samého začátku se mi vývoj situace nelíbil. Neměl jsem
ani zdání, co vrchní inspektor Hearse čeká, že na to řeknu. Na
některé věci rozumná odpověď prostě neexistuje, proto jsem radši
mlčel. Pak jsem pokrčil rameny, což asi nebylo nejchytřejší, ale
v takových situacích je dost těžké neudělat nic.
Vrchní inspektor Hearse si podrbal pihu. Potom řekl: „Uvědomujete
si, v jakém jste průšvihu?“
To mohla být otázka; mohlo to také být prosté konstatování.
Proto jsem přikývl, jen tak pro jistotu.
„A víte, proč jste v průšvihu?“
„Ano, zřejmě ano.“
„Chápete závažnost situace?“
„Jistě.“
Vrchní inspektor Hearse se podíval na zástupce inspektora
Cunninghama, který zatím vytrvale mlčel. Potom se zase vrátil
ke mně. „Víte, Alexi, vaše chování během poslední hodiny svědčí
o opaku. Myslím, že když byste si vážnost situace uvědomoval,
byl by na vás znát větší strach. Kdybych teď na vašem místě seděl
, určitě bych měl podstatně větší obavy, než jaké na vás vidím.“
Měl říct „kdybyste si vážnost situace uvědomoval“ – tu chybu
jsem postřehl, protože jsem časování sloves měl v čerstvé paměti –,
ale neopravil jsem ho. Lidé nemají rádi, když je na takové věci
někdo upozorňuje. I to mi vždycky říkal pan Peterson; že když
uprostřed rozhovoru jiným opravuji gramatické chyby, připadá
jim, že jsem vůl jak anděl.
„Povězte mi, Alexi,“ pokračoval vrchní inspektor Hearse, „opravdu
si děláte starosti? Na to, v jaké jste situaci, jste až příliš klidný,
příliš bezstarostný.“
„Nemůžu si dovolit nechat se příliš vystresovat,“ odpověděl
jsem. „Neprospívá to mému zdraví.
“Vrchní inspektor Hearse dlouze vydechl.
Potom pohlédl na zástupce inspektora Cunninghama a kývl.
Cunningham vzal z podložky s klipsem papír a podal mu ho.
„Alexi, prohledali jsme vaše auto. Jistě budete souhlasit s tím,
že si o několika věcech musíme promluvit.“
Přikývl jsem. Napadala mě hlavně jedna věc. Ale vrchní inspektor
Hearse mě překvapil. Nezeptal se na to, co jsem si myslel,
že bude chtít vědět. Místo toho mě požádal, abych do protokolu
potvrdil svoje celé jméno a datum narození. To mě na vteřinu
vyvedlo z konceptu. Byla to přece naprostá ztráta času. Dobře
věděli, kdo jsem; měli můj pas. Ale nebyl důvod zbytečně to
protahovat. A mně nezbývalo než hrát podle jejich pravidel, ať
jsou jakákoli.
„Alexander Morgan Woods,“ vyhověl jsem jim. „Dvacátého
třetího devátý, 1993.“
Upřímně řečeno, moje jméno mě v žádné nadšení neuvádí,
zvlášť to prostřední. Většina lidí mi ale říká Alexi, stejně jako
tihle policisté. Když se jmenujete Alexander, sotva se někdo obtěžuje
vyslovit to celé. Ani moje matka. Ta je dokonce o slabiku
stručnější než ostatní a říká mi jen Lexi, jako Lex Luthor – a měli
byste vědět, že mi tak říkala dávno předtím, než jsem o vlasy přišel.
Myslím, že pak začala v mém jménu vidět osudové znamení;
předtím jí přišlo jen roztomilé.
Vrchní inspektor Hearse se zamračil, pak se zase podíval po
zástupci inspektora Cunnighamovi a přikývl. Dělal to znovu
a znovu, jako by byl kouzelník a Cunningham jeho asistent,
který mu přihrává příslušné rekvizity.
Zástupce inspektora Cunningham vytáhl zpod podložky
s klipsem igelitový sáček a hodil ho doprostřed stolu. Sáček tam
přistál s tichým plácnutím. Bylo to hotové drama – a zjevně
chtěli, aby to tak vyznělo. Policie má v rukávu všemožné psychologické
triky. Což pravděpodobně víte, pokud se někdy díváte
na televizi. „Přibližně jedno sto a třináct gramů marihuany,“ odříkal
vrchní inspektor Hearse zpěvavě, „nalezených ve vaší přihrádce
na rukavice.“
Povím vám to na rovinu: na tu marihuanu jsem dočista zapomněl.
Pravda je, že jsem přihrádku neotevřel od té doby, co
jsem přejel švýcarské hranice. Neměl jsem důvod. Ale zkuste
něco v tom smyslu vykládat na policii ve dvě hodiny ráno, když
vás právě zastavili na celnici.
„To je spousta trávy, Alexi. To všechno máte pro osobní potřebu?“
„Ne…“ Rozmyslel jsem si to. „Vlastně ano. Přesněji řečeno…
Je pro osobní potřebu, ale ne moji.“
Vrchní inspektor Hearse zdvihl obočí málem o půl metru.
„Chcete říct, že těchto sto třináct gramů marihuany není pro vás?“
„Ne. Byla pana Petersona.“
„Aha,“ řekl vrchní inspektor Hearse. Potom se zase poškrábal
na znamínku a zavrtěl hlavou. „Měl byste vědět, že jsme ve vašem
autě rovněž našli celkem dost peněz.“ Nahlédl do soupisu. „Šest
set čtyřicet pět švýcarských franků, osmdesát dvě eura a krom
toho tři sta osmnáct liber. Byly v obálce v boční přihrádce u řidiče,
hned vedle vašeho pasu. To je na sedmnáctiletého chlapce
docela tučná hotovost, co říkáte?“
Neřekl jsem nic.
„Alexi, tohle je důležité. Co přesně jste měl v úmyslu s těmi
sto třinácti gramy marihuany udělat?“
Dost dlouho jsem o tom přemýšlel. „Nevím. Žádné plány
jsem s ní neměl. Nejspíš bych ji vyhodil. Nebo možná někomu
dal. Nevím.“
„Vy byste ji někomu dal?“
Pokrčil jsem rameny. Napadlo mě, že by to mohl být docela
dobrý dárek pro Ellie. Pravděpodobně by ji ocenila. Ale to jsem
si nechal pro sebe. „Nemám na ní žádný osobní zájem,“ ujistil
jsem je. „Tím chci říct, že mě bavilo ji pěstovat, ale to je všechno.
Rozhodně bych si ji nenechal .“Zástupce inspektora Cunningham
se hlasitě rozkašlal. Byl to první zvuk, který z něj vyšel,
proto jsem sebou trhl. Možná jsemměl předtím dojem,
že je němý nebo tak něco.
„Vy jste ji vypěstoval?“
„Pro pana Petersona,“ vysvětlil jsem jim.
„Chápu. Vypěstoval jste ji a pak jste mu ji dal. Takže to byla
vlastně charitativní záležitost?“
„Ne. Chci říct, že mi především nikdy nepatřila. Vždycky byla
pana Petersona, takže jsem ji ani nemohl nikomu dát. Jak jsem
řekl, jen jsem ji pěstoval.“
„Ano. Takže vy jste ji pěstoval, ale na té látce nemáte žádný
osobní zájem?“
„Pouze farmakologický.“
Vrchní inspektor Hearse pohlédl na zástupce inspektora Cunninghama
a pak asi minutu klepal prsty na desku stolu. „Alexi,
zeptám se vás ještě jednou,“ řekl. „Berete drogy? Jste nyní pod
vlivem drog?“
„Ne.“
„Bral jste někdy drogy?“
„Ne.“
„Dobře. V tom případě mi budete muset něco vysvětlit.“ Zástupce
inspektora Cunningham mu podal další papír. „Mluvili
jsme s tím celníkem, který vás zastavil na hranici. Prý jste se
choval velmi podivně. Když se vás snažil zadržet, odmítl jste
spolupracovat. Řekl, a teď cituji, ‚Podezřelý pustil hudbu v autě
tak hlasitě, že ji nejspíš bylo slyšet až ve Francii. Potom mě několik
minut zcela ignoroval. Zíral přímo před sebe, se skelným
pohledem v očích. A když se mi konečně podařilo ho přimět,
aby vozidlo opustil, sdělil mi, že není schopen dál řídit.‘“
Vrchní inspektor Hearse papír odložil a podíval se na mě.
„Nechcete nám to vysvětlit, Alexi?“
„Mám epilepsii spánkového laloku,“ objasnil jsem, „měl jsem
částečný záchvat. “Vrchní inspektor Hearse opět zdvihl obočí
a potom se zachmuřil,
jako by mu něco takového ještě chybělo. „Vy máte epilepsii?“
„Ano.“
„O tom mi nikdo neřekl.“
„Mám ji od deseti let. Začalo to po té nehodě.“ Dotkl jsem
se jizvy. „Když mi bylo deset, měl jsem –“
Vrchní inspektor Hearse netrpělivě přikývl. „Ano. O vaší
nehodě vím. Všichni o ní vědí. Ale o epilepsii se nikdo nezmínil.“
Pokrčil jsem rameny. „Neměl jsem záchvat skoro dva roky.“
„Ale říkáte, že teď, v autě, jste ho měl?“
„Ano. A proto už nemůžu řídit.“
Vrchní inspektor Hearse se na mě velmi dlouho díval a pak
zavrtěl hlavou. „Víte, pan Knowles nám poslal celkem podrobné
hlášení, ale o záchvatu v něm není ani zmínky. A něco takového
by určitě nezapomněl uvést, co říkáte? Prý jste tam seděl naprosto
bez hnutí a vůbec jste nevypadal znepokojeně. Zdůraznil, že jste
mu naopak vzhledem k okolnostem připadal až příliš klidný.“
Vrchnímu inspektoru Hearseovi nešel ten můj nápadný klid
z hlavy.
„Byl to částečný záchvat,“ zdůraznil jsem. „Neztratil jsem vědomí,
ani jsem neměl křeče. Podařilo se mi ho zarazit, než se
stihl rozšířit.“
„A to je vaše celé vysvětlení?“ zeptal se vrchní inspektor Hearse.
„Když teď provedeme krevní testy, budou čisté? Neberete drogy?“
„Jenom karbamazepin.“
„Což je?“
„Antiepileptikum,“ odpověděl jsem.
Vrchní inspektor Hearse by si zjevně byl nejradši odplivl.
Podezíral mě, že si z něho dělám legraci. Namítl, že i kdybych
mu říkal pravdu, i kdybych epilepsií spánkového laloku opravdu
trpěl a opravdu měl čerstvě za sebou komplexní parciální
záchvat, ani to by nebylo dostatečné vysvětlení mého chování,
aspoň pro něj ne. V mé přihrádce na rukavice našli jedno stotřináct
gramů marihuany, a já tu skutečnost neberu dostatečně
vážně.
„Myslím, že tak vážné to zase nebude,“ prohlásil jsem. „Tedy
ve vesmírném měřítku.“
Vrchní inspektor Hearse vrtěl hlavou aspoň deset minut a potom
mě upozornil, že držení omamné látky s pravděpodobným
úmyslem ji distribuovat je věc zásadní důležitosti, a pokud mu
tvrdím opak, buď ho zkouším tahat za nos, nebo jsem nepochybně
ten nejnaivnější sedmnáctiletý kluk, jakého v životě potkal.
„Na tom není nic naivního,“ namítl jsem. „Vy prostě máte svůj
názor a já zase svůj. Jedná se o klasický případ rozdílnosti názorů.“
Ani nemusím říkat, že jsme tu drogovou aféru řešili celé věky.
Bylo to zvláštní; čím otevřeněji a upřímněji jsem se snažil odpovídat,
tím víc se utvrzovali v přesvědčení, že jim lžu. Nakonec jsem
jim řekl, že chci, aby tu krevní zkoušku udělali. Usoudil jsem, že
se mnou se klidně můžou přít až do soudného dne, ale s vědou ne.
Ale když jsem se odvolával na své právo nechat si udělat krevní
test, stejně už byli rozhodnutí přejít k dalšímu bodu. Faktem je,
že na pořadu dne byla ještě jedna záležitost. Měli se na ni zeptat
hned na začátku, ale jak jsem říkal, policie dokáže sehrát pěkné
divadýlko, když si myslí, že to přinese výsledky.
„A poslední položka na seznamu…“ začal vrchní inspektor
Hearse. Potom se lokty opřel o stůl a bradu si dal do dlaní. Díval
se dolů a zvlášť dlouho nic neříkal.
Vyčkával jsem.
„Poslední položka,“ začal znovu vrchní inspektor Hearse. „Jedna
malá stříbrná urna, nalezena na sedadle spolujezdce. Váha
přibližně čtyři celé osm desetin kilogramu.“
Upřímně řečeno, nemám tušení, proč se obtěžovali ji zvážit.
„Alexi, musím vám položit otázku: obsah té urny…“
Vrchní inspektor Hearse se mi zahleděl přímo do očí a odmlčel
se. Bylo víc než jasné, že navzdory tomu, co řekl předtím,
se zeptat nehodlá, ale pochopitelně jsem věděl, co naznačuje.
A těch psychologických her jsem už měl vážně po krk. Byl jsem
unavený a měl jsem žízeň. Takže jsem nečekal, jestli vrchní
inspektor Hearse tu otázku vůbec někdy dokončí. Prostě jsem
přikývl a sdělil jsem mu, co chtěl vědět.
„Ano,“ řekl jsem. „To byl pan Peterson.“
Potom měli asi milion dalších otázek, jak si jistě dovedete představit.
To dá rozum, hlavně je zajímalo, co se přesně událo v posledním
týdnu, ale abych řekl pravdu, o tom zatím mluvit nedokážu.
Myslím, že by to ani nemělo valný smysl, a tehdy to bylo ještě
zbytečnější. Vrchní inspektor Hearse po mě chtěl „jasné, stručné
a úplné objasnění“ všech relevantních okolností, které vedly
k tomu, že mě na celnici zastavili se sto třinácti gramy marihuany
a s ostatky pana Petersona; jenže to bylo beznadějné od samého
začátku. Někdy, když od vás někdo žádá úplné vysvětlení, sakra
dobře víte, že chce něco úplně jiného. Chce odstavec, ve kterém
mu potvrdíte přesně to, co si myslí, že už ví. Chce to, co se při
policejním výslechu hezky vejde do kolonky policejního protokolu.
A to nikdy nemůže být úplné vysvětlení. Úplná vysvětlení
jsou podstatně spletitější. Nedokážete je ze sebe vysypat na povel
za přesně odměřených pět minut. Musí dostat čas a prostor, aby
se mohla rozvinout.
Proto to chci vzít hezky od začátku, z toho bodu, odkud mi
to policisté nedovolili. Povím vám svůj příběh – celý příběh –
tak, jak si myslím, že by se vyprávět měl. Ale, bohužel, stručně
to nepůjde.

EXTENCE, Gavine: Vesmír versus Alex Woods . Praha: Argo, 2015. ISBN 978-80-257-0891-0. S. 7-19.

HUBATKOVÁ SELUCKÁ, Helena. Vesmír versus Alex Woods. Impulsy: Inspirace, náměty a trendy dětského čtenářství [online]. roč. 2, č. 2/2016 [cit. 2016-05-11].

Dostupný z WWW: impulsy.kjm.cz/impulsy-clanek/vesmir.
ISSN 2336-727X.


vytisknout stránku Vytisknout stránku